Chlapi z Náruče
Rozhovor jsme začínali s Jakubem a Zdeňkem, později se připojil i Radek.
Pánové, můžete se nám představit?
Jakub: Já jsem Jakub, jsem tady částečně jako vychovatel, částečně jako řidič a údržbář. Nejvíc času trávím vozením dětí, jako vychovatel spíš vypomáhám, když někdo z vychovatelů chybí. V údržbě mám na starosti tady pokoje, ubytování a zahradu.
Zdeněk: Já jsem Zdeněk, pracuju tady už rok jako vychovatel. Poskytuju dětem podporu, snažím se jim ve všem porozumět. Je tu hodně věcí, co kolem dětí děláme, každé dítě je jiné, člověk tu vždy přijde na něco nového. Mám tu práci rád, baví mě to. Děti mám hodně rád.
A jak jste se sem dostali?
J: Já jsem se sem dostal po 18 letech ve vězeňské službě. Už tady pracujeme tři, kolega Radek, který ve věznici pracoval se mnou, sem nastoupil jako první. Já jsem věděl, že chci z vězeňské služby odejít, poohlížel jsem se po práci a díky Radkovi jsem se začal zajímat o Diakonii. Přišel jsem se představit paní vedoucí, nabralo to obrátky, až to dospělo k nástupu sem. Už jsem tady rok a půl.
Z: Já jsem byl dlouholetý předák ve fabrice, ale chtěl jsem nějakou užitečnou práci, někomu pomáhat, nebavilo mě se pořád zabývat jen materiálem. Tady když přišlo malinké dítě, které neumělo pořádně chodit, protože se mu doma nevěnovali a já jsem viděl, že po roce tady začalo chodit, mluvit, kopat si s míčem, to vás hodně naplňuje. Člověk si z toho fakt hodně odnese a pak ho to baví, ať se potká s čímkoliv.
Co vás tady překvapilo? Bylo to v něčem jiné, než jste čekali?
J: Já jsem to bral, že jsou to prostě děti. V předchozí práci jsme pracovali s mladistvými a s dopělými, byla to úplně jiná práce. Pro mě je tady určitě méně stresu, já si to spíš užívám. Samozřejmě některé ty starší děti jsou svérázné osobnosti a práce s nimi je komplikovanější, ale myslím, že moje očekávání se spíš naplnila.
Z: Já jsem si původně myslel, že skončím u starších lidí, protože si s nimi více rozumím, ale dostal jsem příležitost tady a viděl jsem, že s dětmi se dá pracovat. Dítěti můžete dát něco do života, když ho naučíte správně chodit, ušetříte mu třeba zdravotní problémy, u starších lidí už to není tak snadné. Nakonec jsem zůstal u dětí.
A jak vás děti berou?
J: Já myslím že dobře, působíme jako chlapský faktor, který jim v rodině chybí nebo nefunguje tak, jak by měl. Ale to byste se měla zeptat dětí!
Říkal jste, že to je míň stresu, než v předchozí práci. Přitom mi tahle konkrétní služba přijde extrémně náročná na psychiku, jsou tady děti, které byly odebrány z rodiny kvůli nevhodné péči, nebo přišly na vlastní žádost, protože mají doma nějaké potíže. To vás nestresuje?
J: Všechno má svoje, ty rodinné příběhy jsou různé, určitě to náročné je.
Z: Určitě ta práce je náročná, ale ne tolik, jako práce s vězni, tam víte, že jsou to narušené osobnosti, které na vás můžou kdykoli zaútočit. Tady se věnujete něčemu jinému, než permanentnímu hlídání sebe a ostatních. I tady se může stát něco nebezpečného, nejsou tu jen malí prckové, měli jsme tu jednoho kluka, který měl záchvaty, poruchy chování, měl tendenci ničit věci, lámat stromky na zahradě nebo i udeřit. Ale je to dítě, k němu přistupujete jinak. A asi je to těžší pro holky vychovatelky, než pro nás pro chlapy.
Změnilo se něco ve vztahu k vašim dětem, když jste tady začali pracovat? Naučili jste se něco o výchově?
J: Já jsem naučený z vězeňské služby, že se doma o práci nemluví, vždy, když jsem prošel hlavním vchodem, nechal jsem práci za sebou a věnoval jsem se rodině. Nemyslím si, že by se něco extra změnilo. Doma o tom úplně moc nemluvím, i když už nejsem tak uzavřený, jak jsem býval. Syn se ale zajímá jak to tady funguje, proč se sem děti dostávají, že ne vždy ta rodina je funkční tak, jak by měla být. Každý by chtěl, aby ty děcka se měly fajn, aby byly v pohodě, aby vše fungovalo, jak má. A ti, kteří to tak mají, si toho ne vždy váží. Člověk se zkrátka učí celý život. Více si tu všímám dětské radosti. Doma se to zdá jako samozřejmost, ale tady jde na dětech vidět, že se něco děje, že se jim věnujete.
Z: Dětem tady dáváme všechno, pohyb, kreativitu, děti tady získávají zase nějaký režim. Z čeho přišli, co si sem nosí, co se naučili na svoji obranu, to si nesmíte připouštět. Ty děti jsou naučené se nějak bránit celý svůj kratičký život. Snažíme se jim pomáhat všemi způsoby, nejen pečovat a doufáme, že se to zlepší. Že se dostanou někam dál, kde dostanou pořádnou péči.
Do místnosti vchází Radek, který právě přivezl děti ze školy. Směje se na nás už ode dveří, že Pražáky v Ostravě milují.
Radku můžete nám říci, jak jste se sem dostal vy?
Radek: Já jsem se sem dostal náhodou a přivedl jsem další dva kolegy. V práci, kterou jsem dělal předtím, jsou na vás pořád všichni jen naštvaní. Vězni jsou na vás naštvaný, že jste přísní a vedení je na vás naštvané, že jste málo přísní a pak když přijdou na návštěvu rodiny, tak ty jsou taky naštvaný, že jim nepustíte ty pomeranče, protože nesmíte. A jednoho dne už si řeknete dost a prostě končíte. Začnete si hledat něco nového, ale vlastně toho nemůžete moc nabídnout. Ptají se vás “Co jsi dělal?” a když odpovíte “30 let jsem dělal v kriminále,” tak slíbí, že se ozvou a nikdo se neozve. Nikdo vám nenabídne manažerskou pozici. 30 let jsem nosil klíče a otvíral a zamykal dveře. Myslím si, že jsem šikovný chlap, že něco umím, ale nemám na to papír. Tady jsem se jednou objevil a asi jsem se líbil, zdálo se mi, že si vedoucí myslí, že bych se sem mohl hodit a klaplo to. Pak šel jeden kolega z Diakonie do důchodu, tak jsem přivedl z bývalé práce dalšího kolegu. A protože tu má další kolega dva roky do důchodu, už přemýšlíme, že bychom oslovili další.
A jak práci s dětmi vnímáte? Jaké to pro vás je?
R: Já vozím děti ze školy a do školy a oni jsou nadšení. Nebo když se tady něco rozbije, tak to opravím. Já jsem pro ně takovej hodnej strejda. Bavíme se hlavně o autech a radí mi, jak mám řadit. Já nejsem v roli vychovatele, na mě se všichni jenom smějou. A začíná to u paní ředitelky, paní vedoucí, až po kontrolu z Prahy. To se nedá srovnat. Když přijela kontrola z Prahy do věznice, tak se natíraly ploty na zeleno, chodník na šedo. Všichni museli stát v pozoru: “Přijedou Pražáci, přijedou Pražáci”, “Ježiš, ty si čteš, ty máš kafe, zandej to”, každý vyšiloval. Tady se všichni smějí. Práce tady mi dává smysl. Děti se alespoň na chvíli smějou a jsou spokojené. Já už mám děti odrostlé. Myslím, že i děti z toho mají dobrý pocit, že tu je chlap. Že kromě vychovatelek jsou tu i vychovatelé. Většina dětí tady vyrůstala asi bez otců, žijí jen s matkami, takže myslím, že i ten mužský vzor je pro ně dobrý. Mám z toho dobrý pocit.
Co pro děti znamená, že mohou jet na týden na pobyt?
Z: Je to určitě vítaná změna, protože celý rok jsou tady.
A když je škola v přírodě tak jedou nebo zůstávají tady?
Z: Pokud jim to rodiče nezaplatí, tak nejedou.
Když jste měli možnost s nimi někde takto být, co jste dělali?
Z: Vloni jsme byli na týden v Pohoři. Děti byly nadšené. Bylo tam krásné zázemí. Hlavně ta změna a příroda. Bylo to kousek u kostelíčku, dělali jsme stezku odvahy. Rostly tam ovocné stromy, děti měly ohromnou radost. Nejdůležitější je ta změna, někteří jsou tu třeba celý rok a nikam jinam se nedostanou. Se školou mají občas výlet, ale to mají na pár hodin a zase se vrací zpět sem.
Když máte takové zkušenosti nejdříve z věznice a nyní odtud, dovede si představit, že byste šli dělat úplně jinou práci?
R: Já jsem dělal s lidmi a dělám s nimi dál, akorát s malými. Nebo… já s nimi vlastně nedělám. Já jsem už i děda. Mám dvě vnoučata, tady nedělám nic jiného. Já když to tak vezmu tak ani nepracuju, jen si tak jezdím. Spíš bych řekl, že dělám takového strejdu a jenom se na ně směju.
Z: Já jsem byl předák tady ve Vítkovicích, taky jsem pracoval s lidmi. Ale tady s dětmi je to jednodušší. A hlavně to dává smysl.
