Tereza
"Po nástupu do Domu na půl cesty jsem si musela vyřídit chození po úřadu a hmotnou nouzi, o které jsem vůbec nevěděla, že mám na ni nárok, taky jsem moc neuměla komunikovat a bála jsem se toho. Tady jste mi s tím pomohli a pomohli vyřešit spoustu věcí. A to hlavně práci na HPP. Abych tu práci mohla dělat, tak jsem si musela udělat kurz. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že bych takovou práci mohla dělat. Myslela jsem si, že na takovou práci nemám.
Teď mám práci na HPP, dělám pečovatelku v Domově pro seniory a strašně mě tato práce baví. Sociální pracovnice mi hodně pomohla v mnoha směrech. Naučila mě víc komunikovat, vyřizovat si věci na úřadech, hledat práci, taky s kurzem, při kterém mě podporovala. Já sama jsem si vůbec nevěřila, že bych to zvládla. Taky jsem se tu naučila hospodařit s penězi a hledat bydlení, a taky vyřizovat si telefonáty.
Co byla pro mě největší změna, tak umět se rozhodnout. Sama za sebe se rozhodnout, aniž by mi někdo řekl, jak bych měla. To jsem vůbec neuměla a někdy mi rozhodování trvalo i dny u běžných věcí. Teď je to pro mě pořád těžké, ale už se tak nebojím. Vím, že lidi dělají chyby a nemusí se rozhodnout vždy dobře, ale důležitý je, aby se potom ponaučili. Taky s tím souvisí to, že člověk si musí věřit a já si vůbec nevěřila. Díky domu na půl cesty zvládám sama spoustu věcí, o kterých by mě to ani nenapadlo. Teď za chvíli odcházím do vlastního bydlení, zvládla jsem si našetřit na vybavení, kauci a mám i peníze na účtu do rezervy, kdyby něco. Vůbec nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mě vítr nezavál sem, ale určitě bych nebyla tam, kde jsem teď. Pobyt v domě na půl cesty byl pro mě velkým přínosem.
Moc mi vyhovovalo, že jsem tady měla někoho, na koho se můžu obrátit. S mojí osobní pracovnicí jsem byla hodně spokojená, vždy mě pochopila, důkladně a v klidu mi vždy vysvětlila, čemu jsem nerozuměla. Hodně mi pomohla vyřešit mé osobní záležitosti a byla mi vždy oporou. Nejvíc mě udivilo, že jsem jí začala důvěřovat. Když si vzpomenu na to, jak mi ze začátku vadily schůzky, tak se musím smát, protože pak jsem se na ně naopak těšila a musím říct, že teď mi budou dokonce chybět.
Po odchodu budu nejvíce vzpomínat na zážitky, na lidi kolem mě. Naučila jsem se tady toho opravdu spoustu, jediný s čím ještě někdy bojuju, je nejistota, ale jinak vše zvládám sama.
Na rozloučenou bych vzkázala, že na dům na půl cesty budu myslet hlavně v dobrém, nikdy nezapomenu a ve svém volném čase někdy přijdu na návštěvu.
P. S. Protože chráníme soukromí našich klientů, jméno klientky bylo v příběhu změněno, fotografie je ilustrační. Děkujeme za pochopení.
O službě Dům na půl cesty
Mladí lidé, kteří odcházejí z dětských domovů, nemají jednoduchý start do života. Během pobytu v domě na půl cesty se učí žít samostatně - jednat s úřady, udržovat domácnost, hospodařit s měsíčním příjmem, hledat si práci, rozvíjet vztahy apod. Služba je určena pro lidi ve věku 18-26 let (pro jedince, páry i mladé rodiče), kteří nemají uspokojivé zázemí (jsou propuštěni z ústavní nebo ochranné výchovy, nemají, kde bydlet nebo zažívají domácí násilí). Diakonie provozuje dva domy na půl cesty v Olomouci a Jeseníku.