Helena Hingarová

V Diakonii jste známá svými artefiletickými skupinami. Co si pod tím máme představit?

Artefiletika úzce souvisí s arteterapií, kterou lidé znají určitě víc. Zatímco arteterapie je léčení skrze umění, artefiletika přispívá k sebepoznání a rozvoji osobnosti. Je to v podstatě taková osobní cesta člověka a jazykem, který vyjadřuje, co se na té cestě děje, je výtvarné umění.

Jak takové artefiletické sezení probíhá?

Sejde se skupina pěti až sedmi klientů, kteří do setkání přinesou nějaké téma, s nímž dál pracujeme. S tématem někdy také přijdu já, třeba na základě rozhovoru s vedoucími služby, nebo rodiči klientů. O tématu si povídáme a potom ho začneme výtvarně zpracovávat. V praxi to vypadá tak, že se klienti vyjadřují skrze různé symboly nebo obrázky, které malují. Mnoho mých klientů nedokáže mluvit nebo je pro ně extrémně obtížné vyjádřit, co cítí. A výtvarné umění jim - kromě jiného – dává k vyjádření další možnosti. Najednou dokážou skrze tvorbu popsat, že se v něčem necítí dobře, nebo naopak že jsou šťastní, což by slovy předtím neuměli. Jejich obrázky jsou tedy takovým klíčem k jejich nitru. Práce ve skupině ale není jen o tom, že si namalujeme obrázek. To je jen jedna část. Naším dalším cílem je obrázek oživit tím, že si o něm povídáme. Díky tomu můžeme dojít k AHA efektu, kdy nám dojde něco, co jsme předtím neviděli. Když si svůj strach namaluju jako bubáka, tak třeba najednou uvidím, že můj bubák nemá nohy nebo má jen jedno oko, zkrátka vidím jeho slabiny. A díky téhle reflexi najednou můžu se svým strachem lépe bojovat, lépe mu rozumět.

V čem je podle vás největší přínos těchto sezení?

Na artefiletice je ohromně prima, že dokáže v člověku najít jeho jedinečnost. Když se celý proces povede, pak daný člověk najednou vidí sám sebe jako originálního a úžasného člověka a raduje se z toho, jak je krásný. V mé skupině můžou být lidé sami sebou, i se všemi svými zvláštnůstkami. Když třeba přijde klient, který utíká do světa Harryho Pottera nebo Pána prstenů, pak je to pro nás symbol, se kterým můžeme pracovat, jazyk, kterým můžeme mluvit. Každý strach, každý bubák, který vylézá ze skříně, na sebe totiž bere nějakou podobu a je potřeba o něm mluvit jazykem, kterému klienti rozumí. V běžné práci, třeba v chráněné dílně, Harry Potter moc nemá místo, ale na artefiletice se s ním parádně vyřádíme.

Změnila se za ty roky témata, kterým se v artefiletických skupinách věnujete?

Začnu tím, co se za těch 16 let nezměnilo. Tématem číslo jedna byly, jsou a nejspíš budou vztahy. Co je ale nové, je téma osamostatňování se lidí s mentálním a kombinovaným postižením. Máme u nás hodně rodin, které se o své potomky s postižením starají doma. V týdnu je například vozí do Centra denních služeb, primárně jsou ale pevně ukotvení ve své rodině. Jenže klienti i rodiče stárnou, ubývá sil, a nastává otázka, co bude dál. Doba covidová mnohým rodičům s těmito dospělými dětmi ukázala, že v době, kdy byly sociální služby zavřené nebo s omezeným provozem, je celodenní péče o ně náročná. Chráněné nebo podporované bydlení je jedna z možností, jak přemýšlet o budoucnosti.  Chápu ale, že mnoho z nich má strach, i ve spojitosti s prožitou zkušeností s covidem, odloučením, nejistotou. Své děti si chtějí nechat doma co nejdéle. Když to porovnám s Německem a naší spřátelenou Diakonií ve Freibergu, tak víme, že jejich model je trochu jiný. Rodiče jsou už od útlého věku jejich dítěte nastaveni tak, aby jednou nechali své dítě se co nejvíce osamostatnit – nechat ho žít dospělý život, uvědomit si, že jednou třeba bude bydlet samostatněji v chráněném bydlení, bude mít partnera nebo partnerku, třeba i nějakou práci. U nás je to často tak, že dokud nenastane krize, je člověk s postižením s rodiči, případně se sourozenci. Nastávají situace, že klientovi zemřou rodiče a on najednou musí jít nepřipravený do nějakého zařízení, kde nikdy předtím nebyl. A tady nastává obrovský problém. Může to pro něj být až takový šok, že zemře steskem. Navíc s narůstajícím věkem samozřejmě ubývá i schopností učit se novým věcem. I možnost přesunutí do rodiny sourozence může být náročná – s malými dětmi a nastartovanou kariérou je těžké mít na starost stárnoucího, třeba hůře pohyblivého člověka s různými vrtochy. Takže tohle je teď téma, o kterém hodně přemýšlíme a pracujeme s ním.

Nakousli jsme dobu kovidovou. Jaká témata s sebou přinesla?

Přinesla těžší témata, jako je strach. Naši klienti se v situaci nevyznali, přišel křik i pláč. Velkým tématem byla svoboda, která se po druhém uzavření chráněného bydlení stala velikou hodnotou. Klienti nemohli ven a nebyly možné ani návštěvy. Těžkým tématem byla i ztráta, smrt.

Ale děly se i hezké věci. Jedna paní nám sem přivezla dort, firmy i drobní dárci nám finančně vypomohli, dobrovolníci zase brali naše klienty na procházky. I my zaměstnanci jsme si vypomáhali napříč úseky. Podporu jsme zkrátka měli ze všech stran.

Heleno, jaká byla vlastně vaše cesta do Diakonie?

Do Diakonie jsem se dostala dost oklikou. Původně jsem vystudovala něco úplně jiného a neplánovala jsem pracovat v sociálních službách. Před 17 lety jsem ale začala dobrovolničit v Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích, kde jsem poprvé zakusila, jaké to je, když má práce přidanou hodnotu a smyl. Že je za tou prací zkrátka ještě něco. Zjistila jsem, že pracovat v ziskovém sektoru mi už nejde. A z hospice do Diakonie vedlo jenom pár ulic.