SLOVO NA TÝDEN: o přikázáních

17. července 2017

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mne milují a má přikázání zachovávají.

Bůh hrozí trestem všem, kteří jeho přikázání přestupují. Proto se máme bát jeho hněvu a nedělat nic proti jeho přikázáním. Bůh však také zaslibuje milost a vše dobré těm, kteří tato přikázání dodržují. Proto jej máme milovat a důvěřovat mu a radostně činit, co přikazuje. I takto se dají vykládat výše zmíněná biblická slova, ale upřímně, komu je to po libosti, když vám někdo něco přikazuje, nakazuje, zakazuje. Když si připomínám přikázání, první, co si uvědomuji je, že to nejsou rozkazy a příkazy, ale jsou to výzvy. A k výzvě přistupuji jinak než k rozkazu. Psychologická obrtlička, říkáte si. Ano je. Ale funguje to. Výzvou se pak vážně zabývám. Je pro mne směrovkou. Ne nepřestupitelným plotem s ostnatým drátem nabitým elektřinou. Je to vlastně nepatrná cedulka se šipkou, která mi napovídá, kudy je dobré jít. A když ji neposlechnu a vydám se jinudy, musím počítat s tím, že důsledkem mého jednání může být někdo okradený, zrazený, ukřivděný či zabitý. A s tím pak budu muset žít. Proto je dobré o těch směrovkách přemýšlet a nechat se jimi vést.

Co je dobré vědět? Bible přemýšlí o Bohu jako o tom, kterému na nás záleží.