SLOVO NA TÝDEN: o Husovi, Pravdě a lidech

3. července 2017

Dějiny lidského rodu sebou přinášejí hrdiny i zapomenuté. Po jedněch zakrátko neštěkne ani pes a o těch druhých se mezi lidem ví ještě dlouhá léta, ba staletí. Ty si pak připomínáme a čerpáme sílu z jejich odkazu, slov a dědictví.

Je jím třeba jistý Jan. Učí se o něm ve školách a hlásí se k němu skupiny lidí, jako třeba církve. Jan žil kdysi, že si to žádný z nás nepamatuje. Byl kazatelem církve a služebníkem Páně. Pronášel kázání ze slavné kazatelny v Betlémské kapli v Praze. A pod kazatelnou se shromažďoval lid, naslouchal slovům a myšlenkám, které Jan pronášel. Doba byla pohnutá a bylo o čem mluvit. Správa věcí církevních i světských se nelíbila kde komu a i Jan na ní nenechal nitku suchou. Nebyla to ovšem kritika bez soudnosti, ale touha po odhalení zlého uprostřed společnosti. To všechno ve jménu pravdy, základu lidského společenství, která dává člověku řád a vede ho chaosem lidského žití.

To všechno poslouchal pod kazatelnou lid. A ten se neshromažďoval kvůli politickým či lichotivým proslovům, nehledal jinou iluzi pro život, kterou by zakryl skutečnou pravdu; chtěl slyšet pravdu samu, osvobození k životu. Kde najdeme takové společenství hledajících, naslouchajících, toužících po lepší kvalitě, něčem, co opravdu něco dává? Ne všude, kde najdeme skupinu či dav lidí, znějí slova pravdy o životě, ne všude se před shromážděnými lidmi mluví s úmyslem otevřít člověku oči pro skutečný život. Takový rozdíl je mezi davem pod Betlémskou kazatelnou a shromážděním pod tribunami ku příležitosti x-tého výročí vzniku strany, tak jak jsme to třeba mnohokrát zažili. Záleží tedy i na člověku do jakého davu se postaví, kde nastaví své uši.

Jan byl řečník a myslitel Bohem požehnaný. Těžko bychom ho mohli obviňovat z pronášení líbivých slov, nebo ze sledování vlastního prospěchu. Moc dobře víme, jak to s ním skončilo. Ty zástupy lidí pod jeho kazatelnou byly výzvou i pro něj. Co jim říct? Budovat svoji kariéru? Zajistit si slávu a bohatství? Bavit je? Těšit? Kárat? Před řečníkem stojí vždy mnoho možností. Jan se rozhodl mluvit pravdu, ale co jen mluvit, rozhodl se Pravdu zvěstovat. Ať to stojí, co to stojí, ať to pro něj přinese, co chce. Zvěstovat Pravdu znamená dát Pravdě průchod bez ohledu na osobní následky. To je statečný postoj před Pravdou i před posluchači. Co je však Pravda? Jak ji poznat? O tom dva příklady:

Evangelista Jan vypraví příběh Ježíšova utrpení, pašijní příběh. V okamžiku, kdy Ježíš stojí před Pilátem, vyzvídá Pilát co je pravdy na tom, že Ježíš je židovský král. A Ježíš odpovídá: Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. A na to Pilát říká: Co je pravda? Jako by sám pochopil, jde před lid a dá mu šanci, aby Ježíše, svého krále, osvobodil. Říká, že na něm žádnou vinu nenalézá a táže se lidí, zda chce, aby byl Ježíš osvobozen. Ale lid křičí: toho nechceme osvobodit, osvoboď Barabáše. A tak Pilát učinil. A já se znovu, sám za sebe, i za Piláta, nad tím příběhem tážu, co je pravda? Je to Pilátovo osobní přesvědčení, ke kterému dospěl, nebo je to mínění lidu, podle kterého se nakonec rozhodl? Nebo je Pravda ještě někde jinde? A mám dojem, že pravda, ta nevisí někde ve vzduchu, není někde sama o sobě, pravda je jako cizopasník na 'rostlinstvu' života. Cizopasník, který žije s lidským životem v symbióze - soužití - a dodává životu určitou kvalitu. Žije s ním, umožňuje mu žít a dělá ho lepším, zušlechťuje ho. Je to něco jako láska. Láska také prostě není bez nositele, ve skutečnosti sama o sobě není, k lásce je potřeba života, který ji pěstuje a ztělesňuje. Láska a život také existují v symbióze - soužití. Před Pilátem tak stojí Pravda s Ježíšem, nebo pravda s lidem - velmi zjednodušeně řečeno. Která z nich se stane pravdou Pilátovou? To skrývá otázka: co je pravda? z Pilátových úst.

Druhý příklad o tom, co je pravda, jsme slyšeli ze slov žalmu. Oba ty žalmové texty (jak čtení, tak text kázání) potvrzují, že pravda vždy žije s někým. V případě žalmu není pochyb, že je to Bůh; a vždy jde o Pravdu Boží. Žalmista na otázku, co je pravda, odpovídá velmi stručně: Pravda je Boží. Pravda je s Bohem. Bůh je ten, s kým pravda žije v symbióze - soužití. Žalmista je přesvědčen, že když mu bude dopřáno, aby i svým životem vstoupil do Pravdy Boží, žil s ní, nebude se muset ničeho bát. Najde spravedlnost i pokoj, milosrdenství a věrnost. Pro žalmistu je Pravdou - rozuměj skutečností - že k životu patří Bůh a Bůh mu přináší spravedlnost, i to, co nazýváme spásou, milosrdenství a věrnost. Tato Boží pravda je člověku v životě průvodcem, autoritou a především pomocí.

Jsou to jen dva, krátké příklady o tom, co je to podle bible pravda: pravda je soužití a pomoc.

Mnozí historikové a znalci dějin říkají, že Jan Hus se stal obětí mocenské hry, obětí doby. Kázal-li by, tak jak kázal, v jiné době, dostalo by se mu třeba jen napomenutí, nebo by to dokonce dotáhl až na biskupa, papeže, či možná synodního seniora. Takové názory a myšlenky - ač je nelze popřít - jako by chtěli zbavit mučedníka Pravdy své hodnoty, svalit vinu na okolnosti, odtáhnout pozornost od toho, co stojí v jádru. Totiž Pravda, skutečnost, v každém okamžiku, okamžiku přiměřená. Pravda, a to všichni znáte, občas bolí, pravda se nesbírá na poli, ale musí se o ni bojovat, atd. Pravda není něčím, co by přecházelo z jednoho na druhého, od jednoho k druhému, jako když si lidé podávají ve vlaku noviny. Žít s pravdou, to chce od člověka rozhodnost, vytrvalost a trpělivost.

Nikde není psáno, že lidé, o kterých se dějiny a naše paměť nezmiňují, nevěděli, co to je pravda. Nebo že ji nikdy ve svém životě nepoznali. Za ně může mluvit třeba žalmista, který také nemá vlastní jméno, ale Pravda je mu blízká a vzácná. Proto mě trochu mrzí, že v souvislosti s otevíráním života v Pravdou je zmiňován třeba konkrétně Jan, ale zapomíná se na zástupy těch, kterým Pravdu zvěstoval a otevíral. Protože právě oni, a jsou jako já nebo vy, naslouchají jiným, kteří hovoří o svém soužití s pravdou a hledají toto soužití i v sobě. - Jen to všechno dělal veřejně, nahlas, před lidmi. A jako by upozorňoval i nás - navzdory době - že záleží na tom, kde nastražíme své uši, záleží na tom, s jakou pravdou se vydáme do symbiózy - soužití. Že záleží na tom, abychom pochopili, že Pravda je především soužití a pomoc a to v našich životech, dnes, mezi námi.

Spravedlnost tvou jsem ve svém životě neskryl, hovořil jsem o tvé pravdě a tvé spáse. Nezatajil jsem tvé milosrdenství a věrnost… Ty mě, Hospodine, neodepřeš svoje slitování!