SLOVO NA TÝDEN: adventní zamyšlení o pokání

11. prosince 2017

V křesťanské tradici, včetně té protestantské, se dost zabydlelo povědomí, že činit pokání znamená něco udělat se svou minulostí. Dostatečně si posypat hlavu popelem, nebo aspoň nějak symbolicky, a pak jít teda dál už bez této minulosti.

SLOVO NA TÝDEN: adventní zamyšlení
11. prosince 2017 - SLOVO NA TÝDEN: adventní zamyšlení o pokání

Tahle redukce evangelijního pojetí pokání vadila kdysi i Martinu Lutherovi, když pozoroval, že se z křesťanské církve vytratilo vědomí pro skutečnost obrácení, skutečnost pokání. Je to přece něco, co se s námi děje, co můžeme zažívat. Není to jen nějaké naložení s naší minulostí, nýbrž jde o nový vztah k přítomnosti. Pokání je změna, která se projeví směrem do budoucnosti. Není to principiálně nějaké vyřešení toho, co jsem udělal. Spíš ochota řešit to, co teprve udělám! A ještě přesněji: Je to něco, co se se mnou děje a bude dít.

Pokání, doslova tedy změna smýšlení, k níž tlačí své posluchače Ježíš, nevyjadřuje ani tak slovo: Promiň. Promiň, Bože, že jsem tohle a tohle udělal. Nýbrž daleko spíš: Jé, Bože, tohle je možné ještě zažít? I takhle je možné dál žít? Tohle je možné ještě cítit? Radovat se? Nově se nadechnout? Tohle mi neříkej, fakt je to možné? Fakt přijde někdo jako vinař v Ježíšově podobenství (Lk 13,6-9) a začne se přít s majitelem vinice o ještě další šanci pro mě? I když jsem již dlouho nic pořádného nepřinesl? No teda! Mám ještě šanci, mám ještě rok před sebou! Žádné: Promiň, Bože, že jsem tehdy za prvé, za druhé atd. I to „promiň“ má v životě víry svoje místo. Ale v disciplíně obrácení (změny pohledu na život) má daleko menší místo, než se v křesťanské tradici prosadilo.

Jaké budu mít priority v životě? Jaké priority ještě mohu mít? Dostal jsem čas přidaný – Bůh jako dělník na vinici ho za mě vyhádal s majitelem.

Člověk mívá pocit, že přece ví, jak to s někým dopadne. Že zkušenosti ho opravňují dopsat konec v příběhu některých lidí (stromů): Tohle jsme si o tobě nemysleli, fíkovníku! Kde máš fíky? Měls na víc…
Právě tyhle „důležité“ řeči jsou v Ježíšově podobenství přehlušeny hlasem: Ještě mu odpust rok! Ne nějaký rok z minulosti. Ještě mu odpust rok z přítomnosti. Ten, co ho teď čeká.

Bůh v Ježíšově podobenství slibuje, že nás okope a pohnojí… Všechno, co umí, pro nás udělá, aby se v nás probudila míza nového pohledu na život. On to svede!

A nevíme, jak to dopadne! Bůh dělá svoji práci. A stejně nevíme, co všechno to v nás způsobí. Konec je otevřený. Máme ještě tyhle Vánoce...


Tomáš Vítek