SLOVO NA TÝDEN: a zase Vánoce

18. prosince 2017

Pomalu a nenápadně se opět blíží Vánoce. Možná jsme už zahlédli první sníh a s ním na nás padla atmosféra klidu a pokoje tichých večerů za svitu svíček s vůní cukroví. Téměř každý slaví tento čas. Čas, kdy se Bůh vydává do lidského chléva, aby člověku připomněl to, co pro něj přichystal.

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. (Izajáš)

Takové zaslíbení má pro člověka Bůh. A čas od času, nenápadně ale s pevnou pravidelností, chce člověku toto zaslíbení připomenout. To mimčo v chlévě, v chudé plenky zabalené, navzdory všem lidským představám o moci, moudrosti a rozumnosti, představuje pro člověka Boží záchranu. A blahoslavený je ten, kdo to vidí, kdo přijímá tohoto Božího posla jako posla s poselstvím i pro sebe. Člověk se již dávno před tímto poslem nevrhá kajícně na kolena, nebičuje se za svá přestoupení a hříchy a možná to ani není třeba… Bůh totiž světu ve svém poselství přináší nejen spravedlnost ale také milost. Milost odpuštění a nového prostoru pro lidské porozumění.

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi… On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích… (Epištola Koloským)

Takhle vyznávali první křesťané. Poznali, že když miminko z Betléma vyrostlo v dospělého muže, začalo mluvit a jednat, promlouval a jednal Bůh sám. A pro mnoho lidí, po tisíce let, se tento stal tím, na koho je možné se spolehnout. Ve svém životě zpřítomnit alespoň trochu z toho, co ukázal světu.

Ani on to neměl ve světě jednoduché, stejně jako my, stejně jako naše ušlechtilé touhy po spravedlnosti, milosti, dobrém žití… On ale z moci Boží uměl dávat lidem kolem sebe naději. Naději pro něj draze vykoupenou, ale naději pro nás tak drahocennou. Jakoby zůstalo jediné smysluplné, ve světě hrůz a bíd, nepřátelství a lstivých pohledů, křesat naději, která tu byla a skryta zůstává i dnes. Hledat svůj miniaturní podíl na šíření poselství o naději a radosti pro člověka. Od člověka pro člověka.

Zdá se mi, že v tom je Boží prostor na zemi: v lidech. Každoročně se nám Boží poselství ve vánoční čas připomíná a vyzývá nás, abychom šířili naději a radost, kterou z něho můžeme čerpat pro sebe, i druhým. V tom je přece smysl Boží přítomnosti. Být s lidmi. Sdílet s nimi radost a pokoj. K tomu Bůh i nás zve. Dává nám milost, která zbytečně z dlouhé chvíle nedolomí lidskou nalomenou třtinu, ale nabídne jí vstřícnou náruč pokoje.