SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Kterak se objevili diakoni...

1. září 2020

V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. (Skutky apoštolů 6,1-6)

SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Kterak se objevili diakoni...
1. září 2020 - SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Kterak se objevili diakoni...

Je to zajímavé, jak už prvotní církev prožívala spory. Bratři z řeckého prostředí si stěžují na bratry z židovského prostředí. Věřím, že to bylo i naopak. Prostě ty rozdíly byly zřejmě příliš velké, nesnadno řešitelné a byla tam ještě i přehrada toho rozdílného prostředí.

Navíc to ukazuje, že lidé jsou ochotní než se spíš nějak v klidu dohodnout a hledat společné řešení, tak nějak brblat po straně a jít si někam stěžovat na ty druhé, šířit různé klepy a podobně. Bohužel to tak bývává i v církvi i v Diakonii.

Co se s tím dá dělat? Ideální by bylo, kdyby se všichni spolu dokázali bavili na rovinu. Říct si to v klidu z očí do očí bez nějakých zbytečných obezliček. To ale nemáme moc rádi. Taky mi je nepříjemné, když mi někdo začne říkat, co jsem udělal špatně, co jsem slíbil a nesplnil, na co jsem zapomněl, co jsem řekl, ale říct neměl, nebo neřekl, co jsem říct měl a tak podobně. Když za mnou někdo takhle přijde, hned se tak nějak napružím a honem vymýšlím omluvu (spíš výmluvu), proč to nešlo. A přitom to ani není potřeba. Stačí si vyposlechnout (v klidu), co mi říká ten druhý (v klidu), a popřemýšlet nad tím, zda nemá pravdu. A že bych asi měl, mohl něco na svém jednání změnit.

Tady měli ti dohadující se výhodu, že se mohli obrátit na apoštoly. Jejich autorita byla v té době v církvi taková, že když něco rozhodli, všichni se podřídili. A tak zvolili sedm diakonů, kteří se měli postarat, aby se spor, neshoda, problém, vyřešil a už se neopakoval. Dnes bychom to pojmenovali rozdělení kompetencí. Církev (12 apoštolové) se dál budou starat o kázání evangelia, budou pečovat o duchovní život věřících. Diakonie (7 diakonů) bude mít na starosti pečování o potřebné, starost o nemocné, nemajetné, bolavé.

Ale když si čtete knihu Skutky apoštolů dál, zjistíte, že tohle rozdělení úplně nefungovalo. Apoštolové se starali o chudé a diakoni zase kázali evangelium. A to se mi na tom moc líbí. Že to prostě nikdy není tak, jak si to porozdělujeme my lidé. Ano, máme v tom nějaký svůj pořádek - církev káže, diakonie pracuje, pardon slouží. Ale to je pořád ten náš lidský pořádek. Boží pořádek vypadá poněkud jinak. Podle něj by se to mělo spíš různě prolínat, doplňovat a prostupovat, aby to bylo jako jeden organismus. Ne dvě různé lidské organizace, ale jedno tělo, jehož hlavou, Pánem, vůdcem je a zůstává sám Ježíš Kristus. A to je cesta, kterou se může a bude šířit Boží slovo.

Ondřej Pellar