SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Když se nám zdá, že jsme na všechno sami

1. dubna 2019
SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Když se nám zdá, že jsme na všechno sami
1. dubna 2019 - SLOVO K ZAMYŠLENÍ: Když se nám zdá, že jsme na všechno sami

Na konci Lukášova evangelia jeden příběh vypráví o cestě dvou mužů z Jeruzaléma do Emauz. Je to jako kdybyste šli z Prahy do Líšnice. Je to něco přes půl den pěší cesty daleko a taky nikdo neví, kde to vlastně je, a je to vlastně jedno.

Ať jdeme v životě kamkoli, to důležité je, co se na té cestě děje. Ti dva z lukášovského příběhu prožili velmi zajímavý a intenzivní čas, který vyvrcholil v Jeruzalémě smrtí toho, ve kterého tolik doufali. Věřili, že ten někdo by se mohl stát něco jako králem, zachráncem, tím, kdo zbaví jejich lid utrpení a poroby (možná podobně doufali obrozenci, když spílali nenáviděnému Rakousku, jenom neměli toho někoho).

A zatímco to tak mezi lidmi bývá, ti dva vzpomínali a tak trochu truchlili. Těžce prožívali to vědomí, že něco bylo a už to nebude. A snad chtěli zmizet tam někde v tom svém Kdovíkde a na všechno zapomenout, hodit to za hlavu. Jenže tu se k nim přidal po cestě ještě někdo další, sotva si to všimli, jak byli zaujatí tím svým vzpomínáním.

A ten někdo další se jich zeptal, o čem to spolu rozprávějí a oni mu s údivem, že je asi jediný, kdo to neví, všechno vypověděli: o své veliké naději a jak jsou teď zklamaní, nejraději by se někde schovali a zapomněli. A ten někdo další se ujal slova a začal jim vyprávět všechno pěkně od začátku, dával jim věci do souvislostí a oni jenom poslouchali, žasli a pořád nechápali.

Až konečně došli do toho svého Kdovíkde, mysleli si, že už jsou u cíle a najednou jim přišlo, že s tím někým dalším se cítí vlastně dobře a rozhodli se ho pozvat k sobě domů. A on šel a seděl s nimi u stolu, dál rozprávěl a taky začal u jídla dělat to, co s nimi dělal ten jejich Někdo, ve kterého měli takovou naději. A v tu chvíli jim to došlo. On však zmizel jejich očím a zase tu byli sami. Ovšem už jenom nevzpomínali a netruchlili, ale začali se radovat a běželi zpátky do Jeruzaléma za dalšími, kteří na tom byli podobně jako oni.

Jaké z toho příběhu plyne poučení?

Třeba, když děláte něco, co má podle vás smysl a naději, nikdy neházejte flintu do žita. Když má něco naději, tak to přetrvá kde jaký smutek. Podobně jako když v Diakonii děláme práci, která má podle nás naději a smysl, nevzdávejme to, když na cestě narazíme na nějaké překážky.

Nebo třeba, když se nám zdá, že jsme na všechno sami, opuštění, neházejte flintu do žita. Vždyť jste zažili a zakusili, že společenství je důležitá a silná věc, proto se k němu navracejte, upínejte, protože právě v něm můžete najít posilu.