Olga Pružinová - z práce nechodím unavená

16. března 2021

Do Diakonie Krabčice nastoupila původně na brigádu do kuchyně, která měla trvat jen pět měsíců. Trochu se to protáhlo. Z kuchyně se přesunula k pečovatelství a loni zahájila Olga Pružinová jako pečovatelka v Krabčicích svůj 25. rok. V jednom z nejstarších diakonických zařízení na dohled od hory Říp ji to pořád drží.

Olga Pružinová - z práce nechodím unavená
16. března 2021 - Olga Pružinová - z práce nechodím unavená

Čím jste jako brigádnice tak zaujala, že si vás v Krabčicích nechali napořád? 

Tehdejší pan ředitel mi řekl, že jsem usměvavá, komunikativní a jestli bych nezkusila přímou péči. Starat se o staré a nemocné lidi, to jsem si neuměla představit. Měla jsem jiné profesní plány. Vychodila jsem zemědělskou školu. Pan ředitel se ale nenechal odradit. Navrhl mi, abych si 1. září vzala denní službu. Ať zkusím, co zvládnu, a pak že se sejdeme, a já řeknu, jestli jo, nebo ne. Když jsme se sešli, řekla jsem, že jo. Od 9. září 1996 jsem pečovatelka.

Co vás přesvědčilo? 

Nejdřív mě oslovila možnost vyzkoušet si pečovatelství jenom na zkoušku. Že můžu odmítnout, když mi to nepůjde. Stala se tak z toho pro mě jakási výzva, jestli překonám své původní obavy. Především ale hned první den se mnou sloužila nesmírně příjemná kolegyně. Trpělivá. Všechno mi vysvětlila. Nezažila jsem z její strany žádné úšklebky, když jsem si s něčím nevěděla rady. Nic takového. Cítila jsem z její strany spíš důvěru. Hlavně asi proto jsem nakonec řekla ano. Věděla jsem, že pracuju v prostředí, které mě podpoří. To pak zvládnete ledasco. 

Co vás i po těch letech služby baví a těší? Co vás u práce drží? 

Pořád ty samé, zdánlivě obyčejné momenty. Třeba když přijdu do práce a klientka mi říká: „Olo, ty už jsi v práci? Tak půjdeme sázet kytičky.“ A je vidět, jak se na to těší. Nebo když pečeme, nebo smažíme palačinky. Nebo langoše a naši klienti si je sami připraví. Nebo když na Vánoce zdobíme stromeček. Nebo když si jenom vyprávíme. Nebo když je venku hezky a my můžeme být prostě venku a dát si tam oběd. To jsou všechno ty chvíle, které vám den dělají hezký. Zdálky nahlíženo se leckomu zdá, že péče o staré a nemocné lidi je nepříjemná nebo ošklivá. Ne, není. Smutných momentů je méně než těch hezkých.

Něco pro vás ale muselo být těžké, alespoň na začátku. Na co jste si musela zvykat? 

Když přijde nový uživatel, tak je pro něj náš domov v Krabčicích velmi pravděpodobně poslední životní zastávka. Přijde čas, kdy se s ním budu muset rozloučit. Uvědomit si to a přijmout to je pro mě asi nejtěžší. Když někomu v každodenním životě pomáháte pět, šest let, jste s ním téměř každý den, vytvoříte si k němu vztah. Není to pro vás jenom nějaký „klient“, jeden z mnoha. Zvyknete si na něj a pak vám chybí. Po lidech, kteří odejdou, je mi vždycky smutno. 

Jak se s tím vyrovnáváte?

Prostě brečím, musím se vybrečet. Pomáhá mi to, nijak se za to nestydím. 

Ani po 24 letech vám, jak se říká, neotrnulo? 

Jestli mi někdy otrne a já si řeknu: “No a, tak ta paní prostě zemřela,” pak bude nejvyšší čas práci pečovatelky opustit. Ano, lidé k nám přicházejí dožít. Já jim mám poslední léta života v lidsky důstojném prostředí co nejvíce zpříjemnit – to je moje poslání. A proto k nim musím mít vztah jako k lidem, ne jako k předmětům.

DSC_3023

Jaká nejzajímavější věc se vám při práci s klienty stala?

To je takových příhod. Například dcery přivezly svoji maminku z jednoho nejmenovaného zařízení s tím, že maminka nechodí, nedokáže se sama napít, nic. Převezla ji sanita, my jsme ji položili na lůžko. Odešli jsme z pokoje a jdeme s druhou sestřičkou, co jsme ve službě, umýt nádobí po obědě. Já se najednou otočím a říkám kolegyni: „Marcelko, to je ta paní, co nemá chodit?“ Ona totiž stála mezi dveřmi. Nebo jsme měli paní, která jedla zásadně jenom lžící. Do našeho zařízení dorazila kontrola, která jezdí každé dva roky, a zrovna byl čas oběda. Servírovaly se vdolky. Paní na nás kouká a říká: „Kde mám jako příbor?“ My z toho byli úplně paf. Jak tam s tou kontrolu byli přítomni noví lidé, které paní zaregistrovala, asi si na něco rozpomněla a dožadovala se příboru, který jindy odmítala. Nebo jsme nedováno seděly s mojí nadřízenou venku na zahradě a jedna uživatelka mi říká: „Oluš, tady na zahradě něco chybí.“ Moje nadřízená na to: „Věruško, tady nic nechybí. Altán tu je, stůl tu je, deštník tu je, slunečník taky.“ A ta dáma, které jinak zásadním způsobem selhává paměť, povídá: „A kde jsou ty dva oleandry, ten bílej a růžovej, co tu byly minulý rok v květináčích? Pamatuju se, jak jsem je zalévala.“ My zapomněly, ona nám je připomněla. Někdo si myslí, moje práce je jenom samé přebalování, krmení, že je pořád stejná. Ale není. 

Řada obyvatel domovů pro seniory už ve své životní fázi nemá na nic chuť – maximálně tak sedět, koukat, pospávat. Můžete s tím něco dělat? 

Na našem oddělení si pereme a uklízíme sami. To je výhoda. Takže když někdo jenom sedí, já třeba vyndám prádlo ze sušičky, vezmu ručník, položím ho na dosah ruky a řeknu: „Jé, kdyby mi to tak někdo pomohl složit“. Většinou to zabere. Vznikne situace, kterou všichni důvěrně známe, máme ji hluboko zažitou. Nebo když vytíráme – klienti třeba nepomůžou, ale všimnou si. „Jé, holka, ty zase musíš vytírat.“ Začnou vzpomínat, že to také dělávali, a začnou si povídat o tom, jaké to u nich bylo v domácnosti. Někdy to samozřejmě trvá, než získám důvěru a lidé na mě začnou takto reagovat. Zvlášť když jsou noví. Ocitnou se v prostředí, které je pro ně neznámé. Já se pak musím víc snažit, vypozorovávat, co takovému člověku sedne a co ne. Je báječné, když mi s tím jeho příbuzní poradí. Proto hodně spolupracujeme s rodinami. 

Zvládáte situace, když jsou na vás vaši klienti nespravedlivě zlí? To také dovedou. 

Pracuju s lidmi, kteří jsou přímí. Když vás chtějí obejmout, tak vás obejmou. A když se necítí dobře, tak vám to holt neřeknou kulantně, ale napřímo vás pošlou někam. Je to upřímné a dá se s tím naučit pracovat. Každý máme někdy den, kdy nejsme úplně happy. 

O vás je známo, že i když máte po noční, neusnete. Doma dál pokračujete v práci, třeba na zahradě. Jak to?

Mě ti lidi extrémně nabíjejí. Jejich láska, doteky. Jsem tím úplně nadopovaná. Takže z práce vůbec nechodím unavená. Zkoušet odpočívat, to by v mém případě vůbec nemělo smysl.

Ptal se Adam Šůra

Diakonie Krabčice

Krabčický Domov leží obklopen rozlehlým parkem na úpatí památné hory Říp. Od roku 1996 se specializuje na péči o lidi s demencí na zvláštních odděleních nazvaných Vážka. Klienti tu žijí v malých komunitách. V roce 2015 v Krabčicích otevřeli již pátou Vážku.