V Komenského ulici

18. října 2018

V nedlouhé a nenápadné terezínské ulici sídlí tři střediska Diakonie Českobratrské církve evangelické. Klidné místo jak stvořené pro dobrý život.

V Komenského ulici
18. října 2018 - V Komenského ulici

Jitka Vičarová tu vede Chráněné bydlení Terezín. Dva propojené starší domy už deset let přijímají lidi s lehkým nebo středním mentálním postižením do malých i větších bytů a mají pro ně dvě nejdůležitější hodnoty – bezpečí a jistotu podpory ve všech situacích, které obyčejný život přináší. Kde byli tito naši spoluobčané dříve? Většinou ve velkých sociálních ústavech, kde sice dostali jídlo, teplo a základní péči, ale k soukromí tu příležitost nebyla. Jitka upozorňuje na důležitou výhodu: „Ti lidé jsou dospělí a tak se k nim také chováme. Naší hlavní prací vlastně není péče, ale vytváření podmínek pro jejich co nejvíce samostatný život. Čím více si mohou zařídit své záležitosti, tím důstojněji se cítí.“

Život mnoha lidí s postižením je často poznamenán „přepečováváním“. Rodiny přijmou osud a snaží se mu postavit takovou energií, nápady a množstvím času, že své, často už dospělé děti doslova zavalují pomocí, dozorem, omezením i pečlivou ochranou. Tak i ti, kteří by měli objektivní předpoklady částečně překonat své postižení, zůstávají vlastně dětmi. Ale co bude jednou, až rodičům dojdou síly, nebo se dokonce jejich život uzavře? Chráněné bydlení je zkrátka cestou, která může vést i k životu doslova samostatnému. Příkladů takové proměny tu není málo.

V chráněném bydleníPaní Anička nás pustila do svého nevelkého, ale pěkného bytu ve chvíli, kdy právě připravovala rýžový nákyp. Jako ostatní si sama uklízí, vaří, stará se o svou domácnost a je tu opravdu spokojená. Jen kdyby se už z nemocnice vrátil manžel! Další výhoda zdejšího centra – partnerské vztahy nejsou problém a pro klienty je soukromí samozřejmé. Však také každý má klíče od svého bytu a nezpochybnitelné právo rozhodnout, koho pustí dál.

Podle Jitky Vičarové je osud každého z jejích klientů originální. Někteří poznali dětské domovy a velké ústavy, jiní dlouhá léta žili ve vlastních rodinách, dokonce se stává, že zažili i šikanu a zanedbávání. Pak je do chráněného bydlení přivede veřejná moc.

Přes ulici do práce

Naproti chráněnému bydlení má Diakonie sociálně-terapeutické dílny. Odborný název pro další důležitou oázu, do které přijíždějí lidé s mentálním postižením každý den, aby se postupně naučili třeba jen základní návyky použitelné v běžném životě. Velkým úspěchem je už to, že všichni postupně zvládnou se naprosto samostatně dopravit do dílny a odpoledne pak i domů. To se v rodinách podaří málokdy.

Každodenní, třeba i jednoduchá práce má jediný cíl – pokud to je jen trochu možné, připravit klienty pro normální trh práce. Jen ten, kdo na vlastní kůži zažil nekonečné vysvětlování, předvádění a nácvik, ocení, jaký je to pokrok, když dospělý chlap najednou zvládne třeba upletení košíku. Zuzana Rosenkrancová, která je tu asistentkou už osm let, zkušeně dodává: „V těch lidech jsou obrovské možnosti. Začínají těžce, ale dobře se učí. Nejde jen o zručnost, ale i návyky hygieny, dodržování časového rozvrhu.“ Její kolega Jiří Podrábský, který má i zkušenost z práce ve velkém ústavu, dodává: „Samozřejmě, někteří mají svůj strop a ani nejintenzivnější práce nakonec velké efekty nemusí přinést. Ale naším cíSociálně terapeutické dílnylem je také pokud možno zbavit je lítosti okolí a přinést jim radost, kterou přece má každý, když se něco povede…“

Když pozorujete zdánlivě banální činnosti, často opakované a opakované, uvědomíte si, jakou proměnou klienti sociálně-terapeutických dílen procházejí. Doma nebo v ústavu jim prostě přinesli oběd na stůl. Tady naV jednou zjišťují, že na polévku se musí nakoupit, očistit zeleninu, okořenit, vařit podle receptu, servírovat, uklidit nádobí, umýt… Také prádlo se musí vyprat. Kuchyň uklidit… A i když se nepodaří připravit je na práci v „normálních“ podmínkách, stejně zůstává důležitá kvalita – zkušenost kolektivu, přátelství, zážitek třeba ze společné přípravy dřeva na dvoře.

Zapomenutí lidé?

I když se péče o postižené u nás obrovsky proměnila, zhumanizovala a doslova otevřela veřejnosti, společenské ocenění profesionálů v těchto službách je ostudně nízké. Přes malé pokroky v posledních letech je stále lepší vybalovat zboží v supermarketu než pomáhat lidem s postižením.

Nejde jen o nominální výši odměn, ale také o atmosféru kolem. Příliš mnoho lidí i politiků trpí veřejně projevovanou úchylkou – neziskovky jsou pijavice, všechno by mohl zajišťovat stát, živíme tady lidi, kteří to moc neumějí. Přitom práce v sociálních službách dnes vyžaduje vysokou a neustále prověřovanou kvalifikaci, nejvyšší morální nároky, obětavost hraničící s vyčerpáním i mnoho každodenních administrativních povinností.

restaurace KloboukZuzana Rosenkrancová má za sebou i roční léčbu úplného vyhoření. To by se jí u krabic s čokoládou asi nestalo. A Jitka Vičarová jen konstatuje: „Potřebujeme sice i soucit, ale čím dál více také chladnou hlavu v každé situaci. Nepodléhat právě tomu přepečovávání. Chráněné bydlení je bydlení se vším všudy. I s tím, že když má klient nepovedený den, tak si vztek nebo jen špatnou náladu na někom zchladí. Naše asistentky často nemají šanci zjistit, co se děje. Ale někdy se jim nepodaří oddělit emoce z práce a neprožívat to ve vlastních rodinách. Tohle propojení žádnými penězi nezaplatíte…“

Profesionálové ze sociálních služeb jsou se svým trápením až příliš často sami. Většinou se nesvěřují a neumějí se litovat. Ale kdybychom jim uměli častěji vyjádřit uznání? V Komenského ulici v Terezíně zažívají zvláštní poklepání na rameno každý den. V přízemí pod sociálně terapeutickými dílnami sídlí třetí služba – restaurace, kde také pracují klienti. Prodají tu dvě stě hlavních jídel denně…

Převzato z časopisu Můžeš. Foto: archiv Diakonie.