Už nejsem tyran

23. listopadu 2017

Komu pomáhá program Stop násilí ve vztazích? Přečtěte si příběh klienta našeho SOS centra, které nabízí terapii pro lidi, kteří nezvládají svou agresivitu.

„Už jako kluk před pubertou jsem podléhal záchvatům agrese,“ vypráví Šimon, který dokázal svému prokletí čelit.

Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit, ale pokud jsem se dostal do situace, kdy jsem měl pocit, že mě druhý zahnal do kouta, skoro pokaždé jsem na něj vztáhl ruku. Samotného mě vždycky zaskočilo, s jakou rychlostí jsem udeřil. Během jedné vteřiny jsem použil násilí, abych toho za dalších pár sekund hluboce litoval. Nerozuměl jsem svým stavům mysli, nedokázal jsem pochopit, proč tak jednám.

Za rvačky jsem ve škole dostával důtky a doma si to se mnou otec vždy vyřídil ručně. Přestože jsem platil za bitkaře, měl jsem hodně kamarádů. Navzdory svým výpadům jsem měl lidi rád.

Ale v momentě, kdy mě ovládl momentě pocit, že někdo překročil moje hranice, jako by mě padla rudá mlha – a udeřil jsem. Z domova jsem odešel, když mi bylo osmnáct. Jako by ze mě spadla těžká deka. „Teď bude všechno jiné!“ Jenže jsem si to příliš maloval.

Všechny mé vztahy vždycky skončily kvůli mojí agresivitě. Byl jsem panovačný, nesnesl jsem odpor. Každou dívku, kterou jsem měl rád, jsem ve vypjatých situacích uhodil, ač jsem si tisíckrát sliboval, že na žádnou nikdy nevztáhnu ruku.

A zas nanovo

Založil jsem si truhlářskou dílnu a brzy jsem měl spoustu zakázek. Byl jsem svým pánem, což mi vyhovovalo.

Jenže v osobním životě to pořád haprovalo. Moje vztahy s ženami končily mou vinou. Nezvládal jsem svoji agresi. Byly to na první pohled úplně banální situace, se kterými jsem si ale v ten moment nevěděl rady. Byl jsem hrozný puntičkář a všechno muselo být podle mě.

A když se partnerka „vzbouřila“, náhle jako bych ztratil půdu pod nohama, jako by mi najednou vůbec nerozuměla, jako by se stala nepřítelem. Cítil jsem se zahnaný do kouta a tenhle stav jsem vůbec nezvládal. A tohle všechno se většinou dělo strašně rychle.

A pak jsem poznal Klárku. Byla krásná, milá a trpělivá. Měl jsem pocit, že je to ta pravá, se kterou bych byl hrozně rád.

Věřil jsem, že mě „vyléčí“ z mých běsů. Byl jsem bláhový, tenkrát mi vůbec nedocházelo, že pomoc budu muset hledat někde jinde.

Začali jsme spolu žít. Bylo to krásné období, ale se mnou čas od času zalomcoval vztek. Dnes vidím, že to byly maličkosti, malichernosti, nad kterými by většina lidí mávla rukou, ale já si nemohl pomoci. Bylo to silnější než já.

Až chorobně jsem lpěl na pořádku, chtěl jsem, aby Klárka přicházela domů přesně a i malé zdržení ve mně vyvolalo vlnu vzteku. Vzpomínám si, jak jsme se poprvé pohádali. Stála proti mně s bojovně vystrčenou bradičkou. Najednou jsem ji nevnímal jako milovanou bytost, ale jako soupeře, jako nepřítele.

Jako by mě vyzývala k souboji. Jako by útočila na moje jistoty, mou důstojnost.

Pojď sem!“ zařval jsem. Jen se ušklíbla. Sklenička se roztříštila těsně vedle její hlavy. Stál jsem tam a třásl se. Nechtěl jsem jí přece ublížit! Jen velkou náhodou se tak nestalo. Díval jsem se, jak si z vlasů vyklepává střepy.

Hledání záchrany

Věděl jsem, že už si sám nepomůžu. Hned druhý den jsem šel k psychiatrovi. Vyslechl mě pozorně a předepsal mi léky.

Klárka mi odpustila a já sliboval, že už to neudělám. Věřil jsem tomu, že to dokážu. Vždyť jsem ji miloval. Chodil jsem na psychoterapii, baštil antidepresiva a doufal, že už jsem mimo nebezpečí.

Jenže pak přišel další konflikt, opět kvůli malichernosti, a já zase vylítl. I tentokrát mě Klárka vzala na milost. „Ty léky musí zabrat,“ říkali jsme si.

Pak jsem Klárku požádal o ruku a ona řekla ano. Byl jsem nejšťastnější chlap pod sluncem.

Jenže tohle štěstí netrvalo dlouho, tedy přesně do dalšího momentu, kdy jsem na ni zase vztáhl ruku. Byl jsem unavený, nic mi ten den nešlo, a pak už stačila maličkost. Zase jsem byl úplně na dně a dal bych cokoli za to, kdyby se dal ten okamžik vygumovat. To už jsem fakt nevěděl, jak dál. Nevěděl jsem, kde mám hledat pomoc, až jsem na internetu narazil na psychoterapeutickou skupinu s názvem Stop násilí ve vztazích.

Tenkrát jsem měl poprvé pocit, že v tomhle maléru nejsem sám. Nebylo to zrovna snadné přijít mezi lidi, které jsem neznal, a začít mluvit o tom, co jsem na sobě nejvíc nesnášel a za co jsem se hluboce styděl. Ve skupině jsem ale potkal lidi ničící svoje vztahy podobným způsobem a všichni jsme tu měli stejný cíl: naučit se žít líp s lidmi i sami se sebou. Byla to naděje, že se pomocí terapeutů zbavím svých násilnických sklonů. Byl jsem nabitý elánem a říkal si, že teď konečně budu zase normální, a aniž bych se s kýmkoli poradil, vysadil jsem léky. Jenže pak jsem opět selhal. Zas jsem nezvládl svůj vztek a Klárku praštil. Byl to okamžik a stála tu a držela si tvář, v očích strach. Podíval jsem se na svou ruku. Ještě mě pálila dlaň. Jak jsem to jen mohl udělat? Zase jsem se propadl do té černé díry, kterou už jsem znal, kde jsem byl sám a nesnášel se.

Opustil jsem náš společný byt a Kláře oznámil, že se s ní rozcházím, aby si našla někoho jiného. Měl jsem pocit, že nemám právo na život. Úplně jsem se sesypal a ovládl mě strach, že už se nikdy nedám dohromady.

Tenkrát jsem se chtěl zabít. Z posledních sil jsem navštívil psychiatra a znovu naskočil do skupiny. To mi, myslím, zachránilo život.

Jenže na povrch se začaly drát bolestné vzpomínky, které jsem jako dítě zasunul hluboko do podvědomí. Až teď na mě najednou zaútočily.

Dávné vzpomínky

Viděl jsem sám sebe, jak ležím na zemi stočený do klubíčka a na moje hubené tělo dopadají rány. Pásek nemilosrdně svištěl vzduchem a já si kryl hlavu. Slyšel jsem otcův řev. Pak mě popadl za ruce a táhl mě do komory. „Ne, tam ne!“ křičel jsem zoufale.

Strašně jsem se bál tmy. Tyhle vzpomínky teď kroužily v mé hlavě jako hejno černých havranů a já opět cítil strach a bezmoc, stejně jako tenkrát.

Jak se zakleté vzpomínky vynořily, cítil jsem sice bolest, ale pomalu přicházela i úleva. Chodil jsem dál do skupiny a učil se, jak zvládnout vztek. Už jsem pochopil jeho pramen, byl ukrytý v mém dětství. Musel jsem najít nový vztah k sobě samému. V těch nejtěžších momentech mi pomáhal kromě terapeutů i chlapík, který sám skupinou prošel. Byl to můj přítel na telefonu, i díky němu jsem se naučil mluvit o svých tíživých pocitech, které jsem do té doby skrýval.

Nový život

Jednoho dne, když jsem odcházel ze skupiny, na mě na chodníku čekala Klárka. Vrátila se ke mně. Ve skupině jsem zůstal další měsíce a Kláru si vzal. Je to už tři roky. Od té doby jsem už nepodlehl svým běsům, dokážu svoje pocity ventilovat, nic v sobě neskrývám a život je najednou snadnější a je v něm o moc víc radosti.

Jen trvalo dlouho, než jsem zase mohl navštívit rodný dům a podívat se na dveře komory, kam mě otec zavíral.

Terapii jsem ukončil a teď jsem já ten „přítel na telefonu“ a příklad pro ty, kteří si uvědomují svoji agresi a chtějí se jí zbavit. Je to těžká cesta, ale stojí za to.

Občas se zajdu na skupinu podívat, protože si pamatuju, jak mi tehdy pomáhalo, když jsem se tam potkal s někým, kdo svůj život dokázal otočit, od kterého jsem mohl slyšet: „Jo, to znám, ale jde to změnit.“ Už se na sebe zase můžu podívat do zrcadla, aniž se třesu odporem.

Článek vyšel 22.11.2017 v časopisu Chvilka pro tebe