Udržet naději

9. října 2019

Do Zaatarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě, se člověk dostane pohodlně autem. Jede se mírně zvlněnou krajinou po takzvané bagdádské silnici a už z dálky je vidět jakési velké město – Zaatarí.

Udržet naději
9. října 2019 - Udržet naději

Před rokem 2012 šlo o malou vesničku. Když však v sousední Sýrii propuklo válečné násilí, přes hranice do Jordánska začaly proudit davy uprchlíků. Především kvůli zdrojům pitné vody se z vesničky stal uprchlický tábor. Vznikal za spolupráce mezinárodních organizací a pod dohledem zkušených jordánských úředníků. Jordánsko má s různými uprchlickými vlnami dlouhodobou zkušenost.

Začátky byly přesto divoké. V táboře se tísnilo přes 200 000 lidí včetně rodin s dětmi. Za obydlí jim sloužily stany, které jen málo chránily před pouštními bouřemi, zimou a úmornými letními vedry. Obyvatelé byli rádi, že mají vůbec co jíst, doslova přežívali. To už naštěstí neplatí.

Sraz na Champs-Elysées
V táboře působí třicet škol, čtyři nemocnice, čistička vody, velké zásobovací sklady, recyklační centrum a také bezpečná elektrická síť napájená fotovoltaickým parkem o velikosti třiceti fotbalových hřišť. Místní mají elektřinu 12 hodin denně. Mohou používat lednice, v létě klimatizaci, v zimě více svítit či koukat na televizi. A také se mýt v rámci denního limitu 35 litrů na osobu, což je zhruba třetina spotřeby průměrného Čecha.

Ti šťastnější mají práci v okolí tábora či v rámci jeho správy a mohou ho také víceméně volně přes den opouštět. Počet obyvatel se ustálil na osmdesáti tisících. Pokud jde o rozlohu, je to tak, jakoby se obyvatelé Zlína museli naskládat na plochu pražského Žižkova. Přes všechen pokrok se pořád jedná o uprchlický tábor.

Je to vidět na první pohled. Zaatarí tvoří nekonečná změť stavebních buněk, uspořádaných jakoby bez ladu a skladu. V každé z nich bydlí rodina až o šesti členech. Samozřejmě si svá obydlí všelijak vylepšují – většinou z odpadového materiálu, který je po ruce. Člověk navyklý na spořádaná evropská města má dojem permanentního chaosu.

IMG_5114_editedVe skutečnosti v táboře vládne řád. Každá stavební buňka má číslo popisné, cesty mezi nimi mají svá označení a srdce tábora tvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšího pařížského bulváru místní říkají Champs-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie, ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajně ztížených podmínkách může vítězit tvořivost a chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického tábora totiž nabízí vše, na co si člověk vzpomene.

V táboře se jsou oficiální supermarkety, ve kterých lze nakupovat na zvláštní táborové karty. Na bulváru jim však konkurují pololegální obchody, které nabízejí téměř vše. Najde se tu svatební salon, prodejna mobilů a počítačů a stovky malých výrobních dílen. Obchoduje se za peníze i za zboží, sdílejí se informace i drby. Prostě to tady tepe jako v Paříži. Všude jezdí spousta cyklistů.

Sny a ambice
„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci…“ Tak před časem popsala pracovnicím Diakonie své nejhorší táborové trauma mladá Syřanka Alad.

Když prchala s rodiči ze Sýrie, byla zrovna ve třetím ročníku střední školy. Plánovala, že půjde na práva. Dnes by možná měla vystudováno a věnovala se své profesi. Místo toho musela několikátým rokem snášet jednotvárné táborové provizorium.

Její pocity sdílí většina obyvatel tábora. Uprchlíci mají totiž v Jordánsku omezené možnosti zaměstnání, aby nekonkurovali domácím obyvatelům. V zemi ne příliš bohaté je to daň za udržení sociálního míru. Jordánců je deset milionů, uprchlíků k milionu. Pro řadu z nich znamená nemožnost pracovat vážné trauma. Před válkou sice v Sýrii vládl autoritativní režim, kdo se ale nezajímal o politiku, tomu země nabízela slušný životní standard – lidé mohli podnikat, cestovat, bezplatně studovat. Často měli obdobné ambice a životní plány, jaké máme my v Evropě. Válka ale všechno obrátila v prach.

Uprchlíci navíc ani nepočítali s tím, že budou mimo své domovy tak dlouho. Většina se domnívala, že se vrátí do dvou tří měsíců. Některé rodiny tráví v táboře už osmý rok.

Děkujeme za pomoc
To nejdůležitější je teď pomoci lidem udržet naději a vyrovnat se s pocity frustrace ply- noucí z nedostatku smysluplné činnosti. Platí to i pro děti, kterých se zde každý měsíc v průměru narodí 320. Pětina obyvatel tábora je mladších 5 let. Podle statistiky pouze 53 procent dětí v Zaatarí chodí do školy. Ostatní často tráví dny běháním po táboře a úsilím vylepšit materiálně život své rodiny.

Jednou z příležitostí pro děti i dospělé, jak smysluplně využít čas, je táborové komunitní centrum Peace zátarí_editedOasis, Oáza Míru, kterou založil a provozuje Světový luterský svaz (LWF) s podporou české Diakonie a vládní pomoci. Lidé se zde mohou setkávat mimo své stísněné příbytky, což oceňují nejvíce ženy, jejichž sociální role se často soustředí na domácnost a děti. Mnoho mužů frustrovaných tím, že ve složitých podmínkách tábora neobstojí v roli živitele rodiny, navštěvuje různé rekvalifikační kurzy, což zlepšuje jejich vyhlídky na to získat zaměstnání.

Komunitní centrum také nabízí aktivity pro děti jako kurz tance zumba, angličtinu nebo fotbalový kroužek na nově vybudovaném zastíněném kobercovém povrchu. Letos v květnu se v Oáze Míru otevřela i vůbec první táborová školka pro děti od tří do pěti let. Zařízení pro celkem 75 dětí současně dává některým matkám šanci využít omezené pracovní příležitosti či si jen zajít v klidu k doktorovi či vyřídit úřední záležitosti. Až dvacet procent domácností v táboře vedou samoživitelky a stovky z nich pracují. Byť školka funguje jen krátce, je plně vytížená a mnoho dětí musí proto odmítat.

Stále je tedy co rozvíjet a na čem pracovat. Sluší se přitom připomenout, že Oáza Míru by nemohla vzniknout bez mnohostranné pomoci. Výrazným příspěvkem například byl výtěžek Postní sbírky, kterou Diakonie vyhlašuje každý rok. Děkujeme!

Adam Šůra

 

Postní sbírku vyhlašuje každý rok diakonické Středisko humanitární a rozvojové spolupráce. Výtěžky slouží k podpoře dětí i dospělých, kteří žijí v zahraničí v obtížných životních podmínkách. V posledních letech jde zejména o uprchlíky. Do postní sbírky významně přispívají členové Českobratrské církve evangelické.