Psalo se před sto lety: Jeden den u nás

19. června 2019
Psalo se před sto lety: Jeden den u nás
19. června 2019 - Psalo se před sto lety: Jeden den u nás

Dějiny Diakonie u nás se píšou už od druhé poloviny 19. století. V roce 1903 pak vznikla přímá předchůdkyně dnešní Diakonie, „Česká Diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných a chudých“. Jejím posláním bylo poskytovat vzdělání a zázemí diakonkám – ženám, které na sebe berou závazek pečovat o chudé a nemocné. V průběhu let se její aktivity rozrůstaly. Několik desítek sester diakonek pracovalo v různých zdravotnických zařízeních či docházelo ošetřovat nemocné do rodin. V roce 1920 byl založen domov pro opuštěné děti v Kostelci nad Černými lesy. Naopak z plánů vybudovat velkou nemocnici sešlo s příchodem druhé světové války. Česká Diakonie zanikla po nástupu totalitní moci, která její činnost zakázala. Práce Diakonie byla obnovena v roce 1989. Česká Diakonie vydávala i své „Zprávy české Diakonie“, z nichž vybíráme následující článek.

Jeden den u nás

Mnozí, kdo do České Diakonie zavítají, libují si náš klid. Vše má svůj čas a pořádek. A přece i tu jest často dosti rušno, ne že by se tu ozýval hlahol hlasů, ale ozývá se tu přečasto telefon a elektrický zvonek u dveří. Návštěvy se někdy netrhnou. Vyhledává se náš hospic a, ještě častěji rychlé opatření nově onemocnělých. Vyhovíme dle možností rády, třeba že se musí disposice, které se již den před tím vykonaly, někdy více než jednou měniti.

Konečně se den nachýlil a děkujeme Pánu, že se mohlo vše opatřiti. Ale tu zadrnčí telefon: „Halloh, kdo tam?“ Úředník, který přišel před chvíli z kanceláře. Najde nemocnou choť. Jsou tu malé děti a nikdo při ruce, kdo by alespoň to nejnutnější zařídil. Rychlé pomoci jest třeba. Nezbývá, než by sestra řídící, ač po celý den napjatě do únavy pracovala, převzala noční ošetřování, neboť žádné sestry jiné po ruce není, všecky jsou zaměstnány. Jde ráda, neboť ví, že rodině nese pomoc a potěchu a to ji oblažuje.

A ještě než odejde, někdo zvoní. Kdo ještě přišel? Žena vyzáblá, špinavá, která nese na ruce vychrtlého asi 2-letého hošíka. Právě přijela drahou. Je hladová a nemocná. Kam měla jíti než do Č. D., kde již dříve jí byla více než jednou pomocná ruka podána? S pláčem vypravuje, že se jí na nádraží ztratila její 9-letá dcerka. Co je dělati? Zůstane tu, opatří se.

Brzy se ukáže, že je třeba zavolati lékaře. Zatím se hledá ztracené dítě. Najde se v „Útulně pro opuštěné děti“ v Bartolomějské ulici, kam bylo strážníkem dovedeno. Zdá se, že matka se ztratila dřív dítěti, než dítě matce. Onemocnění je toho rázu, že se musí operativně zakročiti. Žena musí býti dopravena do nemocnice. Duchovně bude bez pomoci a té jí bylo tolik potřebí a tělesně, kdo ví, jak se jí dnes povede! Jak by jinak byla ošetřena v naší nemocnici!

Hošíka jsme zatím nechaly u nás. Klučina rychle nám a našemu pořádku přivykl a začal pomalu žvatlati, vůčihledě sílil. Měly jsme z něho radost, než u nás zůstati nemohl. Husův Asyl v Čáslavi jej leskavě přijal i s jeho sestřičkou, kde se oběma dětem „u tety Hany“ dobře daří. Jsou zachráněny, stanou se platnými členy lidské společnosti a zasetá semínka Boží pravdy, v jejich útlá srdce přinesou časem ovoce.

Zprávy České Diakonie, květen 1919, redakčně kráceno