Příběh Terezy

„Když jsem přišla na Domu na půl cesty, byla jsem v situaci, že jsem náhle odešla z dětského domova a neměla jsem kam jít bydlet, různě jsem se stěhovala. Byla jsem u bývalého přítele, u matky, ale nikde to nebylo dobrý. Nakonec mi nabídla teta z Klokánku, že u ní můžu bydlet, ale musela bych dlouho dojíždět do školy, a taky mi bylo hloupé, že by mě měla živit," začíná svůj příběh Tereza. 

Příběh Terezy
Příběh Terezy

"Po nástupu do Domu na půl cesty jsem si musela vyřídit chození po úřadu a hmotnou nouzi, o které jsem vůbec nevěděla, že mám na ni nárok, taky  jsem moc neuměla komunikovat a bála jsem se toho. Tady jste mi s tím pomohli a pomohli vyřešit spoustu věcí. A to hlavně práci na HPP. Abych tu práci mohla dělat, tak jsem si musela udělat kurz. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že bych takovou práci mohla dělat. Myslela jsem si, že na takovou práci nemám.

Teď mám práci na HPP, dělám pečovatelku v Domově pro seniory a strašně mě tato práce baví. Sociální pracovnice mi hodně pomohla v mnoha směrech. Naučila mě víc komunikovat, vyřizovat si věci na úřadech, hledat práci, taky s kurzem, při kterém mě podporovala. Já sama jsem si vůbec nevěřila, že bych to zvládla. Taky jsem se tu naučila hospodařit s penězi a hledat bydlení, a taky vyřizovat si telefonáty.

Co byla pro mě největší změna, tak umět se rozhodnout. Sama za sebe se rozhodnout, aniž by mi někdo řekl, jak bych měla. To jsem vůbec neuměla a někdy mi rozhodování trvalo i dny u běžných věcí. Teď je to pro mě pořád těžké, ale už se tak nebojím. Vím, že lidi dělají chyby a nemusí se rozhodnout vždy dobře, ale důležitý je, aby se potom ponaučili. Taky s tím souvisí to, že člověk si musí věřit a já si vůbec nevěřila. Díky domu na půl cesty zvládám sama spoustu věcí, o kterých by mě to ani nenapadlo. Teď za chvíli odcházím do vlastního bydlení, zvládla jsem si našetřit na vybavení, kauci a mám i peníze na účtu do rezervy, kdyby něco. Vůbec nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mě vítr nezavál sem, ale určitě bych nebyla tam, kde jsem teď. Pobyt v domě na půl cesty byl pro mě velkým přínosem.

Moc mi vyhovovalo, že jsem tady měla někoho, na koho se můžu obrátit. S mým osobním pracovníkem jsem byla hodně spokojená, vždy mě pochopila, důkladně a v klidu mi vždy vysvětlila, čemu jsem nerozuměla. Hodně mi pomohla vyřešit mé osobní záležitosti  a byla mi vždy oporou. Nejvíc, co mě udivilo, protože s tím mám problém, jsem jí začala důvěřovat. Když si vzpomenu na to, jak mi ze začátku vadily schůzky, tak se musím smát, protože pak jsem se na ně naopak těšila a musím říct, že teď mi budou dokonce chybět.

Po odchodu budu nejvíce vzpomínat na zážitky, na lidi kolem mě. Naučila jsem se tady toho opravdu spoustu, jediný s čím ještě někdy bojuju, je nejistota, ale jinak vše zvládám sama.

Na rozloučenou bych vzkázala, že na dům na půl cesty budu myslet hlavně v dobrém, nikdy nezapomenu a ve svém volném čase někdy přijdu na návštěvu.“

 

P. S. Protože chráníme soukromí našich klientů, jméno klientky bylo v příběhu změněno, fotografie je ilustrační. Děkujeme za pochopení.