Před Vánoci v Rolničce

16. prosince 2019

 I když příchod zimy není, co býval, a závěje sněhu spatříme spíš na obrázcích Josefa Lady než pohledem z okna, některé věci se nemění: nejnapínavějším obdobím roku zůstávají jeho poslední měsíce. Toho vzrušení, jestli se všechno stihne a podaří. Budou-li mít naši blízcí radost z toho, jak jsme je obdarovali, zároveň s očekáváním, jaké překvapení připravili oni nám. A co teprve ti, kteří celý rok pracují na tom, aby bylo na jeho konci čím obdarovávat? Jaký shon zažívají oni?

Před Vánoci v Rolničce
16. prosince 2019 - Před Vánoci v Rolničce

Na úzkém chodníku parkuje velká dodávka, ze které pětice mužů v zaprášených pracovních šatech vykládá plastové barely. Jsou malé, i tak ale pojmou dvacet litrů. A je jich hodně, takže se člověk při nošení prohne. Obsahují hustou tekutinu tmavě hnědé hlíny. Kdo by si pomyslel, že z téhle beztvaré látky, která si teče, kam chce a všechno zamaže, za několik dní vzniknou nádherné malované hrnečky, cukřenky, misky a talířky, které si pak budou lidé po celé republice dávat jako krásně zabalené dárky pod stromeček? Přesně to se ale stane.

Jsme před chráněnou dílnou soběslavské Diakonie Rolnička. V řadové zástavbě je to největší dům s logem firmy na pěkné fasádě a vývěsním štítem rolničkovské čajovny, která tu také sídlí. Uvnitř se toho skrývá napodiv mnoho: keramická dílna, dřevařská dílna, textilní dílna, výtvarná dílna, sklad, expedice. Každý metr čtvereční domku i jeho zahrady je využitý. A výrobky dílen tady v čase před Vánocemi odbavují po stovkách.

Zrovna minulý týden vyráželo ze Soběslavi do Prahy plně naložené auto: 400 glazovaných hrnků malovaných symboly nákladních aut, lodí a letadel. Jako každým rokem si je pro zaměstnance své české pobočky objednala nadnárodní logistická a speditérská firma DSV, která převáží náklady doslova po celé zeměkouli. Dalších 400 výrobků – tentokrát jsou to ovšem malované dřevěné figurky do betlémů – se chystá na odbavení pro českou firmu Biopharm, distributora veterinárních léčiv. A každý den odsud expedují balíky, které si objednali přes internet jednotlivci.

Všechny výrobky z keramiky, dřeva i textilu přitom v dílně Rolničky zpracovávají lidé, kteří mají nějaký tělesný nebo mentální handicap. Podle konvenčního úsudku by mnozí z nich byli jednoduše nezaměstnatelní. Přesto pod jejich rukama vznikají věci, které jsou vkusné, veselé, precizní a užitečné. Jak se to daří?

Vůně dřeva

Dílna Rolnička DSC_7817_edited

„Prosím vás, potřebovala bych připravit tyhle srdíčka. A hned, spěchá to,“ prosí vedoucí jedné z dílen. Muž v montérkách, ke kterému prosba míří, má mentální handicap. Odpoví jen stručným: „Jo,“ odloží kousek dřeva, který právě smirkuje, vezme vrtačku, a tou do malých srdíček vyrobených z tenké překližky začne prorážet malé dírky vždy přesně na stejných místech. V dřevařské dílně mají napilno. Jejich hlavním úkolem chystat základy pro figurky postaviček do betlémů, ale i třeba různých zvířátek. Hrubá lipová prkna se nejprve ohoblují a podle předem připravených šablon se na ně namalují obrysy figurek, které se pak vyříznou na pásové pile, zbrousí na pásové brusce a zbytek broušení se provede ručně pomocí smirkového papíru. Většinu této práce zastanou lidé s handicapem pod dohledem zkušeného mistra. Když je hotovo, jdou dřevěné polotovary do „výtvarky“, tedy do výtvarné dílny.

Výtvarná dílna, to je vlastně jen malá místnůstka se stolem a dvěma židlemi. Tady získávají kousky dřeva svou tvář a výraz, stávají se z nich veselé postavičky, které každoročně bodují na vánočních trzích. Většinu práce opět zastanou lidé s handicapem, jen nejtěžší úkony – jako je třeba domalování očí – má na starosti mistrová. Pod rukama handicapovaných zaměstnanců tu však vznikají i svérázně zpracované kopie maleb velkých mistrů (Botticelli, Van Gogh, Picasso) originální vánoční přáníčka, diáře či kalendáře. Někteří z výtvarníků z Rolničky to dotáhli docela daleko. Zbyněk Zenk například zaujal svými nespoutaně fantaskními kresbami herce Jaroslava Duška natolik, že si ho vybral jako ilustrátora jedné ze svých knih.

Velká část dřevěných figurek se ovšem nemaluje ručně, ale odváží na tisk do speciální tiskárny. V objemech, v jakých tu vznikají, by bylo nad síly místních výtvarníků je všechny zpracovat.  

Nic pro začátečníky

„My tady celý den lijeme“ – to je heslo keramické dílny. A skutečně – ona hustá tekutina hnědé hlíny, kterou ráno přivezla dodávka, se tady nalívá do forem, ze kterých se pak vylupují misky, hrnečky a další keramika. Tradiční kroužení na hrnčířském kruhu by bylo pro lidi s handicapem přeci jen moc náročné. Obejít se to dá právě pomocí speciálně upravené hrnčířské hlíny v tekutém stavu.

Po nalití do formy začne od okrajů tuhnout, přičemž zbytek obsahu zůstává stále tekutý. Když se v pravý čas z formy opět vylije, zůstane v ní požadovaná nádoba, které se pak už zpracovává běžným postupem: glazuje se a vypaluje v peci. Ani práce s tekutou hrnčířskou hlínou ale není pro začátečníky. Je třeba zkušenost a správný odhad, aby stěny keramiky, nebyly ani příliš tenké – to pak výrobek nic nevydrží, ani příliš silné – to pak místo třeba takového hrnečku na espresso vznikne spíše těžítko. „Lití“ stejně jako malování typické pro „rolničkovskou“ keramiku obstarávají opět lidé s handicapem. 

Exkluzivní značka?

Chráněné dílny Rolničky mají i své obchodní oddělení. Jeho práce je ale specifická. Zatímco obchodní zástupci běžně shánějí zakázky, v Rolničce je musejí – s omluvami a s prosbami o strpení – odmítat či odkládat na pozdější dobu. Zatímco ve svých začátcích se dílny Rolničky potýkaly s tím, jak zboží vlastně vyrobit, a když se to zvládly, tak zjistily, že netuší, jak ho dostat k zákazníkům, dnes nestačí uspokojovat poptávku. „Občas mě napadá, jestli se z nás nestává cosi jako exkluzivní značka,“ říká vedoucí dílen Ivan Mrkvica. Keramiku Rolničky odebírá například i obchod Modernista, který nabízí málo dostupné designové zboží, a jeho obchody najdete na nejexponovanějších místech Prahy.

IMG_1578_editedJeden svůj výrobek však chráněné dílny nedají z ruky. Je neprodejný, má totiž historickou hodnotu. Jedná se o keramickou cukřenku z dob, kdy dílny začínaly. Je poněkud neohrabaná, těžká, s velmi silnými stěnami zdobenými kresbou jaksi rozmazaně neurčitou. Dokládá, že k dnešním precizním kouskům, které dnes v Rolničce vznikají, bylo potřeba urazit pořádný kus cesty. Všichni se museli trpělivě učit. „Když ale člověk dělá nějakou věc důkladně a dlouho, stane se z něj mistr svého oboru. Platí to i o našich zaměstnancích s handicapem,“ říká Ivan Mrkvica.