Pomáhat pro pomoc samu

12. června 2019

Je sedm hodin ráno a pečovatelkám v Diakonii Sobotín právě začíná směna. Sobotín leží na úpatí Jeseníků a počasí je dnes vpravdě jesenické: ve smrčinách na vrcholcích kopců leží mlha, vzduch je prosycený vodou, nebe souvisle pokrývají mračna. Po vedrech předchozích dnů cítí člověk úlevu a chuť celý den prolenošit. Na to teď ale není čas. Pečovatelky čeká intenzivních dvanáct hodin péče o seniorky a seniory s projevy demence.

Pomáhat pro pomoc samu
12. června 2019 - Pomáhat pro pomoc samu

Lidé s projevy demence, kteří v Diakonii Sobotín našli domov, se neobejdou bez trvalé pomoci dvacet čtyři hodin denně. Ztrácejí totiž orientaci v prostoru i čase. Každý z nich je stále osobností se svými návyky, potřebami a touhami; vlivem nemoci je ale nedokážou dát najevo tak, jak jsme běžně zvyklí. Proto potřebují pomoc odborníků, kteří citlivě dovedou proniknout do zdánlivě nesrozumitelného světa svých klientů a rozpoznat, co se v něm odehrává. Proto se také pečovatelky před začátkem každé směny musí důkladně poradit a sdílet nejnovější zkušenosti.

Postranice půjdou pryč
Dnes ráno se řeší třeba to, že jedna z klientek v noci nespala a bouchala do postranic své postele. Má je tam se svým souhlasem nastavené proto, aby se předešlo případnému pádu z postele ve spánku. Možná ale teď dává najevo, že jí postranice vadí. Je rozhodnuto, že půjdou pryč.

Jiná seniorka přišla do domova v Sobotíně teprve nedávno z jiného zařízení, kde byla trvale upoutaná na lůžko. V dokumentaci měla napsáno, že se neudrží na nohou. Podle pozorování pečovatelek ze Sobotína to ale neplatí. Paní je pravděpodobně schopná chůze, dokonce se ptala po hůlce. Vedoucí ranní porady doporučuje, aby paní hůlku dostala.

Není neobvyklý jev, že se nově příchozím do sobotínského domova stav zlepší. Míst specializovaných na péči o lidi s projevy demence je málo. Někdy i trvá delší čas, než lékaři určí správnou diagnózu. Do té doby senioři často zůstávají v léčebnách dlouhodobě nemocných či v psychiatrických léčebnách. Spíš než léčbu ale potřebují citlivé pochopení svých potřeb. Právě o to se v Sobotíně snaží.

Vyprávět příběh
Poučení přitom hledají v životních příbězích klientů. Jejich znalost velmi pomáhá nastavit individuální péči. Jak říká koordinátorka pečovatelek Antonie Pleskačová: „Když třeba někdo pracoval čtyřicet let jako pekař, je dobré o tom vědět. Může to pomoci vysvětlit, proč takový člověk nemůže v noci spát – že to není projev aktuální nepohody, ale celoživotní návyk, který nemá smysl měnit, natož nějak léčit.“

Od pečovatelek to vyžaduje velkou vnímavost a empatii. Senioři s projevy demence už totiž o sobě nevyprávějí. A když, tak jenom v útržcích, které je potřeba pečlivě vyhodnotit. Jak takový empatický přístup vypadá, lze sledovat při canisterapii, která v Sobotíně právě probíhá. Do domova dorazil fyzioterapeut se speciálně vycvičeným pejskem. Když ho klienti a klientky hladí, nebo mu vyčesávají srst, procvičují si přitom ruce a prsty. Většině se to líbí a ochotně spolupracují. Stařenka s bílými vlasy a přísnou tváří ale možná zažívá v přítomnosti zvířete nějakou úzkost. „Dejte toho pejska pryč,“ říká nahlas a důrazně.

canisterapieJedna z pečovatelek si ji vezme stranou. Posadí se naproti ní, klidně a zpříma jí hledí do očí. Svoje ruce položí k jejím, během hovoru je vezme do svých dlaní. Ptá se, jestli má paní ráda kočky, když ne psy. Vyptává se na zahrádku – jestli ji paní měla a co na ní pěstovala. Zavede řeč na další zvyky – třeba kdy si paní raději dávala kávu, jestli dopoledne nebo odpoledne. Stařenka stručně odpovídá, nebo také mlčí. Úzkost však odezněla.

Ze získaných informací a taky ze zkušeností každodenní praxe v domově tvoří pečovatelky a sociální pracovnice domova stručné profily klientů, podle kterých se potom v individuální péči řídí. Na tabuli v místnosti pečovatelek jsou jména jednotlivých seniorů a seniorek vypsaná a u každého jména je stručně uvedeno, co daný člověk potřebuje a co mu prospívá. Například individuální rozhovory, držení za ruku, procvičování chůze. Nebo zpívání a procházky mimo areál domova. Informace na tabuli pak ještě doplňují jednotlivé karty klientů, na kterých jsou podrobněji rozepsány informace o jejich životním příběhu, aktuálním stavu a oblíbených aktivitách.

S dobrým pocitem
O tom všem musí mít pečovatelky přehled a udržet ho v hlavě. A to za provozu, který je docela svižný. Když se po ranní poradě rozcházejí mezi klienty, je to jako by někdo odpískal start. Není toho málo, co se musí stihnout: pomoci klientům s hygienou, oblékáním, s přípravou snídaně, s výměnou ložního prádla, a to tak, aby se na každého včas dostalo.

Zvlášť ráno musí být práce pečovatelek rychlá a přesná, ale ani v dalších hodinách půldenní pracovní směny se prostor na prodlevy nenaskytne. Však jsou na to pečovatelky připravené a pro případ vyčerpání mají ve své místnosti připravené podpůrné látky: vedle očekávatelné kávy ještě menší hromádku čokolád a sladkého pečiva – pro rychlé dobití energie.

Kdo chce tuhle náročnou a nepostradatelnou práci dělat, musí mít rád kontakt s lidmi a potěšení z toho, když druhému člověku dělá radost. Přitom nesmí být závislý na vděčnosti, protože lidé s projevy demence ji nedávají vždy najevo. Není to samozřejmě pravidlo. V Sobotíně znají vřelá objetí od klientek a klientů, ze kterých vyzařuje spokojenost. Ale pečovatelky vědí, že pomáhat je třeba prostě pro pomoc samu. Jen kdo má tohle v sobě zakódováno, odchází z náročné dvanáctihodinové směny s dobrým pocitem a na tu další se těší.

Adam Šůra