Jsme na jedné vlně

7. června 2019

Celý život působil v ekonomických oborech a před odchodem do důchodu si položil otázku, jak smysluplně trávit nastávající volný čas. Rozhodl se pro pomoc druhým lidem. Už šestým rokem pomáhá Jan Kaloš v rámci jednoho z dobrovolnických programů Střediska křesťanské pomoci v Praze v rodinách dětem s přípravou do školy. A dobře se v tom doplňuje se svými výrazně mladšími kolegy.

Jsme na jedné vlně
7. června 2019 - Jsme na jedné vlně

Jakým způsobem jste si jako dobrovolník našel k Diakonii cestu?
To vzniklo zcela náhodně. Chtěl jsem dobrovolně pomáhat a někde jsem četl, že bude probíhat pro dobrovolníky školení. Bylo tam vyjmenováno několik činností – mezi jinými i doučování, což mě lákalo. Na školení jsem se přihlásil, ale kvůli problémům se zády jsem nemohl nastoupit. Byli na mě hodní a přesunuli mě do dalšího kurzu. Ten jsem absolvoval a tak jsem se ocitnul v Diakonii.

Čím pro vás bylo lákavé zrovna doučování?
Pomáhal jsem s učením svým dětem i dětem svých známých. Bavilo mě pozorovat dítě, že má nějaké schopnosti – větší či menší – a hledat způsoby, jak mu podat látku tak, aby ji pochopilo.

Baví vás doučování i po šesti letech? Pracujete s přeci jen s dětmi, kterým učení nejde snadno. Nedostavila se třeba nějaká krize?
Nedostavila. Asi už mám jistý životní nadhled. Ale mladší kolegové z dobrovolnického týmu si občas nějakou svou frustraci zpracovat musí. Bývají to studenti, studentky, mladí lidé. Jdou pomáhat s obrovským elánem a pak na nich někdy bývá vidět jisté zklamání. Chtějí vidět rychlý výsledek, který se nedostaví. Nemůže se dostavit. Já vím, jaké je to v rodinách mých známých, jejichž děti výborně prospívají. Rodiče se jim věnují skoro každý den. Kontrolují úkoly, opakují si s nimi. A my pracujeme s dětmi, kterým rodina nemůže z různých důvodů se zvládáním školní látky pomoci. Člověk velmi rychle zjistí, že hodina a půl týdně, kterou na doučování máme vyhrazenu, nestačí. Ale nejde přeci o vysvědčení se samými jedničkami. Já osobně se domnívám, že pro dítě je přínos (a učím už čtvrté), když se mu někdo pravidelně věnuje. Děti se zpravidla těší. Takže uspokojení dobrovolnická práce přináší.

Dobrovolníci v rodináchCo dalšího si člověk z dobrovolnické práce může odnést?
Vnímám pro sebe další dva bonusy. Seznámení s dalšími dobrovolníky. Jsou to prima lidé, kteří chtějí pomáhat. Druhý bonus je práce se školní látkou. Jsem ekonom, léta jsem se do hloubky zabýval účetnictvím, ledasco umím, ale mnoho ze školní látky si člověk musí oživit, dohledat, znovu promyslet – vzorečky, rozklad geometrických těles, fyziku, jazyky… Považuji to pro sebe za přínosné, mysl se udržuje v kondici.

Povězte nám něco o dětech, které jste doučoval.
Byly čtyři a každé bylo jiné. Ládík byl znalostmi tak někde mezi první, druhou a třetí třídou. Doučování nemohlo probíhat u něj doma, na to tam bylo moc rušno. Scházeli jsme se na úřadě blízko jeho bydliště, kde sídlily orgány sociálně-právní ochrany dětí, takzvaný OSPOD. Nejdřív jsme tam měli volnou místnost, jenomže pak už jenom volné místo u stolu, pak už ani to ne. Tak jsme se učili přímo v Diakonii, v centru Prahy, což bylo pro Láďu náročné. Dojíždění ho dost unavovalo. Byli jsme spolu i dvakrát na výletě a měli jsme se, myslím, dost rádi. Dodnes si na něj občas vzpomenu.

Dalším mým žákem byl Ibrahim, čtvrťák, úplně jiný případ než Láďa. Rodinné kořeny měl v jedné z postsovětských republik, v muslimské rodině. Tatínek byl někde v Rusku, Ibrahim u nás žil s maminkou a dvěma mladšími sestrami. Rodina fungovala zdravě, Ibrahim byl chytrý, ovšem lajdák, a ani obětavá maminka s tím nic nezmohla. Scházeli jsme se u něj ve škole, což je pro doučování asi nejlepší prostředí. Bohužel ne každá škola v tom vyjde vstříc. Hodně jsme se zabývali češtinou. Mluvil krásně plynně, ale v některých jazykových nuancích se nevyznal, bylo zajímavé je s ním probírat. Také jsme spolu hráli šachy – ty zvládal velice dobře – a doučovali se fyziku. Ibrahimovo lajdáctví se mi zlomit asi nepodařilo, ale strach o něj nemám. Ve světě se rozhodně neztratí.

A nyní se věnuji jedné dívce, teď opakuje osmou třídu. Hlavně proto, že byla hodně nemocná. Je velmi motivovaná postoupit do devítky. Když nám nějaké setkání odpadne, chce si ho nahradit, takže někdy se vidíme i dvakrát týdně. Děláme spolu úkoly, zejména z matematiky a angličtiny. Není to vůbec jednoduché, zvlášť matematika v osmé třídě je dost náročná. Dívce bohužel chybí základy. Pochopí zadání matematické úlohy, potom ale nespočítá, kolik je osmkrát devět. V angličtině je to podobné – výslovnost má lepší než já, ale základní slovíčka nezná. Ale nejde nám o jedničky. Myslím, že tento rok postoupí.

Mluvil jste o čtyřech dětech. O jednom jste se zatím nezmínil.
Vidíte, ono šlo spíš o mladého muže. Byl z Afriky a po střední škole chtěl u nás studovat domanějakou školu uměleckého typu. Potřeboval si doplnit kulturní znalosti. Zase šlo o úplně jiný typ setkávání. Vídali jsme se v kavárně a povídali si třeba o impresionismu. Po čase mi od něj přišla esemeska, že přijímačky udělal úspěšně.

Kolik času vám dobrovolnická práce pro Diakonii zabírá?
Standardně jednou týdně hodinu a půl samotného doučování a hodinu a půl dojíždění. Takže čistého času tři hodiny týdně. Jednou za rok máme takovou hodnotící schůzku, kdy proběhne setkání s dítětem, jeho rodičem a se zástupcem Diakonie.

S dalšími dobrovolníky se ovšem setkáváte ještě na takzvaných supervizích. Jak to probíhá?
Supervize se konají jednou za dva měsíce. Sejde se dobrovolnický tým a za účasti psychologa sdílíme zkušenosti. Při práci v rodinách si musíme dávat pozor, abychom nepřekračovali naše poslání. Jsme tam kvůli doučování konkrétního dítěte, ne abychom za rodinu řešili její problémy. To znamená nereagovat na určité situace, nenechat se do nich zatáhnout. Psycholog nám doporučuje, jak na to. Dobrovolníkům-nováčkům přinášejí supervize jisté uklidnění. Zjistí, že při práci s dětmi řeší stejné otázky a problémy, jako ti zkušenější. Setkání probíhají v přátelské atmosféře a se sympatickými lidmi. Většinou jsou výrazně mladší než já, ale cítím, že jsme na stejné vlně.

Ptal se Adam Šůra

Více o dorovolnictví v rodinách