I v křehkosti si udržet vnitřní sílu, nezávislost a svobodu

26. května 2016

Přečtěte si rozhovor s Mgr. Petrem Wijou, Ph.D. o stáří, stárnutí a jejich tabuizaci.

I v křehkosti si udržet vnitřní sílu, nezávislost a svobodu
26. května 2016 - I v křehkosti si udržet vnitřní sílu, nezávislost a svobodu

Období, kdy padala tabu – tak by se dalo popsat posledních sto let, kterými prošla naše západní kultura. Zdá se, že skoro žádná tabu nezůstala; není už nic, k čemu by se člověk vztahoval s respektem až obavami. Až na jednu věc: stáří. O tom, proč bychom měli stáří co nejrychleji odtabuizovat, jsme mluvili Petrem Wijou z Institutu důstojného stárnutí Diakonie ČCE.

O tom, že se jako společnost i jednotlivci neumíme se stářím vyrovnat, se ví a mluví už dlouho. Přesto stále platí, že stáří jaksi neumíme přijmout. Co nám v tom brání?

Stáří spojujeme se zánikem a smrtí. Přeneseně se bojíme smrti. Stáří nám připomíná naši konečnost i křehkost. Proto se tomu tématu vyhýbáme. Z osobního hlediska je to vývojový úkol, výzva k osobní zralosti a růstu, i výzva k „sebepřesažení“. Chceme po sobě něco zanechat, stárnutí proto představuje určitý existenciální tlak. V osobní i společenské rovině je největší „problém“, že jsme se zatím nedokázali adaptovat na změny, které přineslo bezprecedentní prodloužení průměrné délky života. Mluví se o kulturním zpoždění. Naše vzorce vnímání a instituce nedovedou reagovat na demografickou revoluci, či revoluci dlouhověkosti tak rychle, jak by bylo třeba.

Nebylo to nakonec vždycky tak, že se lidé stáří děsili a odmítali ho? Neidealizujeme si minulost, když tvrdíme, že dnes je stáří a stárnutí tabu a dříve bylo nějak lepší?

Je pravda, že každá debata o stárnutí často končí obecnými morálnímiIMG_0978 povzdechy, jak to bylo kdysi a jak je to nyní špatné. Samozřejmě je to omyl a mýtus. Minulost nebyla růžová, ale naopak často velmi krutá. Máme to bohatě zdokumentováno v literatuře i výtvarném umění. Nedávno jsme měli u nás v Institutu důstojného stárnutí přednášku paní profesorky Haškovcové, která na konkrétních příkladech dokládala, jak těžká byla dřívější realita. Doporučuji každému, kdo má iluze o minulosti, si tyto přednášky vyslechnout. Postoj ke stárnutí se historicky v zásadě moc nemění. Nemění se ani v tom, že byl vždy ambivalentní. Co máme vlastně na mysli, když se řekne stáří?  Nemoc, bolest, osamocení, chudobu? Nebo zralost, moudrost, vyvrchol života, tvořivosti či přirozenou autoritu? Při úvahách o stárnutí bychom si měli i tuto ambivalentnost uvědomit a nevytvářet jednu identitu stáří, nevytvářet „profesionální seniory“, jak to nedávno trefně pojmenoval geriatr Zdeněk Kalvach.

Mluvil jste o „revoluci dlouhověkosti“. Co ten termín znamená? Jak se dlouhověká společnost liší od společnosti „nedlouhověké“?

Prostě se prodlužuje délka života ve stáří a přibývá dlouhověkých lidí, tedy lidí nad 85 nebo 90 let. Stárnutí se dostalo do kvalitativně nové fáze. Dlouhověká společnost potřebuje mnohem diferencovanější pohled na stáří, už proto, že ta etapa je stále delší. Samotný věk člověka je stále méně spolehlivým vodítkem, který málo vypovídá o našem zdraví, životním stylu nebo hodnotách. Nevypovídá ani o tom, jak dlouho jsme schopni nebo ochotni pracovat. Dříve byly pro nás hlavní zátěží manuální práce a zdravotní rizika z ní plynoucí, nyní to je hlavně stres, duševní zdraví a problémy plynoucí z toho, že naše práce není spojena s fyzickým pohybem a výdejem energie, ten už není do rytmu života přirozeně zakomponován a je v podstatě individuální volnočasovou aktivitou. Takže jde hlavně o to, jak zlepšit vyhlídky na trhu práce.

Je jasné, že „dlouhověká společnost“ klade před stát a především jeho sociální systém úplně nové úkoly. Jaké to jsou?

Často se hovoří o financích, o důchodech, které jsou samozřejmě důležité, ale není to celý sociální systém. My se v Institutu důstojného stárnutí poslední měsíce a vlastně roky věnujeme zejména komunitním službám a jejich provázanosti. To je velké téma. Nejen u nás, ale i v zahraničí. S růstem délky života se zvyšuje počet lidi s potřebou podpory a pomoci ze strany rodiny, okolí a profesionálních služeb, a s potřebou vstřícného a podpůrného prostředí. Hovořím o prostředí, protože se nejedná jen o služby, ale i o bydlení, dopravu a veřejný prostor, prostor měst a obcí, charakter měst a institucí, ve kterých žijeme. A právě v této oblasti hraje klíčovou roli samospráva, zejména místní či obecní. Jde o to, že když se budou lidé pohybovat v takovém podpůrném prostředí, tak jim to pomůže, aby zůstali co nejvíce soběstační.

Říkáte, že samotný věk hraje stále menší roli. Proč?

Samotný chronologický věk moc nevypovídá o našem zdraví a životní situaci. Uvedu příklad. Se zvyšováním délky života se zvyšuje i práceschopnost. Je to ale velmi individuální. Záleží na vaší profesi a regionu, kde žijete – jaké jsou tam například podmínky pro pracovní uplatnění. Člověk by měl mít možnost měnit své pracovní zatížení postupně a flexibilně podle individuální potřeby. U nás ale platí, že dosáhnete určitého věku a nastane zlom. Získáte nárok na důchod a skončíte s prací ze dne na den. Postupný přechod do důchodu nebo práce na částečný úvazek po dosažení důchodového věku není moc častá. Je to proto, že máme jeden důchodový systém, který nedovede zohlednit rozdíly ve zdraví a místní podmínky. Potřebovali bychom důchodový systém, který by dokázal tyto rozdíly a různorodost stárnutí zohlednit t.

Jak se s úkoly, které dlouhověká společnost přináší, vyrovnává náš český sociální systém, resp. politici a úředníci, kteří jsou za něj zodpovědní?

Asi je to případ od případu, ale obecně ztuha a pomalu. Česko jsou takové stojaté vody, o změnách se spíše diskutuje, na jejich provedení jako by pak už nezbyla energie nebo odvaha. Ale to téma je tak bezbřeze široké, že bychom to museli brát téma od tématu. V každém jsou jiné bariéry, jiné důvody. Bez osobní iniciativy nejde nic, takže pokud nějaké téma nemá lídra, tak se dopředu postupuje těžko.

IMG_2965Nepodařilo se nám vytvořit podmínky pro obce, aby toto téma opravdu uchopily, povědomí sice roste, ale role obcí není ukotvena. Systém služeb musí vyrůstat zdola a vycházet z aktivity lidí a rodin v obcích, z jejich komunikace se samosprávou. Běžnou rolí obcí by měla být konkrétní podpora jejich občanů. Geriatr Zdeněk Kalvach navrhl model provázaných služeb (tzv. SIPS), který respektuje velké rozdíly v možnostech obcí různé velikosti. Na ministerstvu práce funguje v rámci komise pro rodinu skupina péče o seniory. Je například v plánu zavést takzvanou dovolenou na péči, na kterou by měl nárok zaměstnanec, který pečuje o blízkou osobu. Velmi potřebný je „koordinátor podpory“, který by koordinoval sociální, zdravotní a další služby na místní úrovni a propojoval různé poskytovatele služeb. Otázkou samozřejmě je, co z těchto diskutovaných návrhů se opravdu dostane do praxe.

Je nějaký stát, který by nám v tom mohl jít příkladem?

Stát je příliš velká jednotka, spíše jednotlivec, těch je jistě spousta. Pokud jde o politickou a veřejnoprávní sféru, pak nejprogresivnější jsou anglosaské země, možná i proto, že o nich máme nejvíce informací, zejména Austrálie, Nový Zéland, Velká Británie. Británie je příkladem třeba v tom, že veřejné politiky jsou ovlivněny výzkumem, hovoří se o politice založené na znalostech. Protikladem je politika postavená na dohadech a dojmech, které mohou a nemusí odpovídat reálné situaci. Uvedené země jsou také aktivnější, pokud jde o pozitivní vnímání stárnutí na trhu práce. V oblasti role obcí v podpoře lidí se sníženou soběstačností a potřebou péče je dobrým příkladem Švédsko. Ne vždy je ale vše přenositelné k nám vzhledem ke kulturním rozdílům, odlišnostem ve financování samospráv, historickým odlišnostem v systémech zdravotnictví nebo sociálních systémech.

Otázka poněkud osobní: připouštíte si, že zestárnete? A jak se na to připravujete?

Přiznám se, že stárnutí a stáří pro mě není cíl. Stáří je jen fáze života. S čím se asi všichni snažíme vypořádat, je naše konečnost. Nikdo z nás neví, jak dlouho bude žít, ale stáří je pro většinu z nás velmi pravděpodobnou realitou, se kterou se setkáváme v různých fázích života v různých rolích. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že člověk nebude mít vždy stejný příjem a že přijdou zdravotní problémy. Je také třeba počítat s tím, že snížení příjmů bude doprovázet vznik jednorázových i dlouhodobých výdajů spojených se zhoršením zdraví a soběstačnosti. Pokud člověk nemá rezervy, stává se finančně závislý na blízkých nebo na státu. Jinými slovy, je dobře, pokud člověk myslí na budoucnost a nežije a nemyslí jen na dnešní den. Pokud se stáří blíží a síly ubývají, myslel bych na to, že chci zůstat doma a že bych měl odstranit bariéry v bytě, abych v něm mohl zůstat soběstačný a v bezpečí. Hlavní výzvou je ale zůstat zapojen – udržet si kontakt s děním, mladšími, a hlavně zůstat otevřeným a i v křehkosti si udržet vnitřní sílu, nezávislost a svobodu. To je samozřejmě velmi těžké, jsou to slova, důležité jsou činy. Takže je to otázka zkoušky, které mě teprve čekají. O vyrovnanost a vyváženost se ale člověk musí pokoušet dříve. Ve stáří už je pozdě. V něm člověk sklízí a těží z toho, co dělal a jak žil předtím, nebo co mu druzí a život daroval.

 P1030887Mgr. Petr Wija, Ph.D. je analytik a konzultant, který se dlouhodobě věnuje problematice sociální politiky, zdravotnictví a sociální gerontologie. V roce 2007 ukončil doktorské studium na Fakultě sociální studií Ostravské univerzity obhajobou disertační práce na téma stárnutí a sociální politika. V letech 2003 až 2010 pracoval na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se zaměřoval na koncepci sociální politiky v reakci na stárnutí populace, dlouhodobou péči a sociální začleňování. V roce 2011 pracoval v Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Od roku 2011 spolupracoval s Centrem pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče FHS UK a se společností GAC spol. s r. o. Od roku 2013 spolupracuje zejména s Institutem důstojného stárnutí Diakonie ČCE (www.dustojnestarnuti.cz).

 

Rozhovor byl zveřejněn v časopisu Český bratr 11/2015.