Diakonická kapela Jedním dechem

29. června 2020

Kolem druhé odpoledne je v obou sálech diakonické restaurace Klobouk ještě plno. Naobědvaní hosté už se ale pomalu zvedají k odchodu. Do kroku jim z druhého patra zní tlumené údery do bubnů. Zkouší tu folkrocková kapela Jedním dechem složená z klientů Diakonie Litoměřice. 

Diakonická kapela Jedním dechem
29. června 2020 - Diakonická kapela Jedním dechem

Na počátku byla touha Michala Prokůpka naučit se na bicí. Dlouholetý klient Centra denních služeb v Litoměřicích měl k tomuto nástroji srdečný vztah. Neměl však nikoho, kdo by ho zasvětil do potřebných znalostí a cvičil s ním. Až do místní Diakonie nastoupil Jiří Podrábský jako instruktor v sociálně terapeutických dílnách, kde klienti pracují se dřevem, starají se o zahradu, nebo vaří. Pana Podrábského také předcházela pověst úspěšného kapelníka.

Než nastoupil do Diakonie, pracoval ve velkém domově pro mentálně handicapované v nedalekých Čížkovicích. Z místních klientů sestavil úspěšnou kapelu Bedňáci. Založit vlastní hudební uskupení totiž patřilo k ambicím obdobných zařízení v kraji. V Čížkovicích už za sebou měli sedm neúspěšných pokusů. Teprve Bedňáci se chytili a slavili úspěchy. Vydali dvě nahrávky, bodovali na jihočeském festivalu Stodola Michala Tučného, sjezdili republiku. Neobešlo se to ovšem bez mnohostranného úsilí: vybrat talentované hudebníky, dostat je do formy a držet je v ní, naučit je souhře, organizovat zkoušky i koncerty. “Práce jsem měl nad hlavu,” vzpomíná Jiří Podrábský. 

Proto, když čížkovický ústav ukončil svou činnost a klienti se rozešli do menších chráněných bydlení, bylo mu konce kapely sice líto, ale zároveň si oddechl. Nové zaměstnání v Diakonii si našel s tím, že už se bude věnovat jen sociální terapii a muziku dá k ledu. Touha Michala Prokůpka však změnila jeho plány. 

 

Zkouška ohněm

Nejprve spolu začali hrát jen v nenáročném folkovém složení: kytara a bonga. S pomocí svého učitele začal  Michal Prokůpek pronikat do tajů rytmiky. Jak se ukázalo, šlo mu to dost dobře. Rytmus má. “Zkoušeli jsme v baráku u Jirky,” vzpomíná na své začátky Michal. Když pak začal do terezínských sociálně terapeutických dílen docházet i klient Ladislav Olah, samozřejmě ho přibrali k sobě. Jde totiž o zkušeného baskytaristu. Působil už v čížkovické kapele Bedňáci, navíc ovládá i klávesy. Michal Prokůpek přesedlal na regulérní bicí. Ač to Jiří Podrábský neplánoval a možná o to tak úplně nestál, pod rukama se mu začala rodit kapela nová. 

K dnešku hraje Jedním dechem dohromady už přes 4 roky. Kolotoč zkoušek a koncertování se rozjel naplno a pánové už za sebou mají i první malé turné s velkými koncerty v rámci jednoho karlovarského hudebního festivalu loni v září. Křest ohněm to byl zvlášť pro služebně nejmladší posilu kapely Honzu Kuchaře, který hraje na bonga a částečně též na klávesy a syntezátor. Před nástupem do kapely neměl žádné hudební zkušenosti, hudbou ovšem odmalička žil. Vysoká motivace a zájem možná byly právě tím, co způsobilo, že ho Jiří Podrábský do kapely pozval. Každý čtvrtek v jednu odpoledne tak Honza shodí kuchařskou zástěru, a z kuchyně diakonické restaurace Klobouk, kde pro hosty vaří, vyrazí o patro výš do miniaturní zkušebny. 

Na své nástroje, které se učil ovládat od nuly, dnes hraje suverénně. Z velkých koncertů byl ale zpočátku dost vyplašený. “Nervozita z lidí – to my takový problém nedělalo,” říká. “Jenže co když to zkazím kapele? Na tom mi záleží hodně, z toho jsem měl strach.” Všichni z kapely se ovšem shodují, že Honza obstál. Sebevědomí se zpevnilo i jemu: “Myslím, že jsem se s tím popasoval. Člověk potřebuje tyhle zkušenosti – překonat sám sebe.”

 

Splněný sen

Přes letošní zimu měla kapela jako vždy klidnější období. Každý čtvrtek se scházela ve zkušebně o rozměrech 3 na 4 metry a pilovala jednotlivé skladby. Díky výdělkům z koncertů i sponzorským darům si muzikanti pořídili novou sadu nástrojů. To je posunulo dopředu. Staré nástroje si totiž každý odnesl domů. Doma pak všichni cvičí své party jednotlivě. Michal Prokůpek si navíc pořídil elektrickou bicí soupravu. Má to výhodu, že při cvičení tolik neruší své blízké. “Dám si hudbu do sluchátek a hraju,” říká. 

To baskytarista Ladislav Olah, milovník zesilovacích aparátů, kabelů a mixážních pultů, o kterých dovede s chutí a dlouho vyprávět, si doma užívává zvuku svého nástroje naplno: “Doma mám reproduktory s dobrými membránami. Když je správně rozmístím po místnosti, krásně se to rozléhá. Jako když hrajete na pódiu.” Ladislavovi sousedi jsou prý tolerantní. 

Individuální cvičení šetří síly kapelníka i čas celé kapely. “Třeba k nejnovější písničce se Láďa Oláh naučil svůj part sám,” říká Jiří Podrábský. “Což je fajn, protože jinak bych musel mít individuální hodiny a všechno by se nekonečně vleklo. I tak jednu písničku cvičíme strašně dlouho.”

Kapela se teď pomalu dostává na úroveň, na jaké byli čížkovičtí Bedňáci. O zakázky nemá nouzi, s nabídkami koncertů přicházejí organizátoři různých hudebních akcí sami. Z jara a v létě má Jedním dechem tak do jednoho koncertu měsíčně, od září i deset koncertů do měsíce. “Valí se nám toho víc a víc, jsme za to rádi,” říká Jiří Podrábský. Obnáší to všechno, co ke kočovnému životu muzikantů patří: naskládat nástroje i těžký zesilovací aparát do auta, strávit několik hodin na cestě, pak vše smontovat a rozmístit na pódiu, zahrát a přitom se starat o kontakt s publikem. 

“Chci, aby toho kluci zažili co nejvíc,” říká Jiří Podrábský. “A je to nádherný,” dodává k tomu Michal Prokůpek. “Žiju splněný sen,” přidává se Honza Kuchař, “a myslím, že my všichni dohromady.” Kromě koncertování kapela směřuje k vlastní nahrávce, odhadem do dvou let. Koncertováním si musí nejprve vydělat na náklady pro studio. Nahrávat se také bude po jednotlivých nástrojích s metronomem, což je dost náročné na rytmickou přesnost. Bez ní by výsledek nedržel pohromadě. Pánové tedy rozhodně neusínají na vavřínech. Vědí, že je ještě čeká pořádná dřina. “Všichni kluci to musí mít perfektně v sobě,” říká Jiří Podrábský.

                                      jd

                                                                                                                                           Adam Šůra