Říkám si, že děláme dobré věci a že se nám to musí vrátit

29. dubna 2021

Milan Černý je ředitelem tří pražských speciálních škol. Školu na Praze 4 v ulici V Zápolí teď čeká rekonstrukce a právě o přípravách na ni jsme si s ním povídali. Při té příležitosti jsme se ho také zeptali, jaká byla jeho cesta do Diakonie. 

Rozhovor s Milanem Černým
29. dubna 2021 - Říkám si, že děláme dobré věci a že se nám to musí vrátit

Milane, jste ředitelem tří pražských speciálních škol Diakonie. Co vás k téhle práci přivedlo?

Jedna velká náhoda. Před deseti lety jsem pracoval v poradenské firmě, kde mě to v té době už moc nebavilo. Poohlížel jsem se proto po nové práci a jednoho dne mi zavolala kamarádka, že v diakonické speciální škole na Praze 5 ve Stodůlkách hledají ředitele. Mám na to vzdělání, do té doby jsem to ale nikdy nedělal. Do školy jsem se nicméně šel podívat a rozhodl se, že se zúčastním výběrového řízení a uvidím. Mám rád výzvy a tušil jsem, že se jich v Diakonii nabízí požehnaně. A měl jsem pravdu.

Když se ohlédnete za všemi těmi roky v Diakonii, jaké pro vás byly?

Za těch deset let to vlastně bylo každou chvíli jiné. Když jsem nastoupil do školy na Praze 5, fungovalo tam několik učitelských týmů, které dělaly jen to, co bylo nejlepší pro jejich třídu. A každý měl pocit, že právě jeho třída to má ze všech nejtěžší. Učitelé i rodiče navíc měli pocit, že jsem jim tu školu přišel zavřít. Takže první, s čím jsem se musel poprat, bylo přesvědčit je, že jsem školu nepřišel zavřít, ale rozvíjet ji. A že škola může být opravdu dobrá, když budeme spolupracovat. Časem se podařilo získat sponzory, učitelé byli aktivní, a protože svoji práci měli a mají rádi, podařilo se nám školu společně posunout. Po 4 letech potom přišla další výzva – dostal jsem nabídku řídit speciální školu na Praze 10 ve Strašnicích a později i na Praze 4 v ulici V Zápolí, kde nás čekají velké věci.

Jsou podle vás pražské speciální školy něčím výjimečné?

Určitě jsme výjimeční v tom, že pracujeme s dětmi s těmi nejtěžšími postiženími. Máme u nás žáky, které by například do státních speciálních škol nikdy nevzali. Jsme ale jedineční také v tom, že jsou našimi zaměstnanci lidé, kteří tuhle práci chtějí dělat, chtějí se učit navzájem a být si oporou. A to se nám, myslím, daří. Každý z nás do toho něco přináší. A já věřím tomu, že to potom přechází i na naše žáky a jejich rodiče.

Aktuálně vás zaměstnává práce ve speciální škole V Zápolí na Praze 4. Jaká tahle škola je?  

V Zápolí jsme se vždycky soustředili na to, aby byla škola pro žáky co nejbezpečnější. Když se nám to v rámci našich možností podařilo, následovalo malování a oprava všeho, co jen opravit šlo. Chtěli jsme zkrátka příjemnou školu plnou světla. Co se nám ale nepodařilo, je dosáhnout některých systémových změn. Nemáme například tělocvičnu ani místnost pro naše autistické žáky, kterých neustále přibývá. Ti mají často agresivní sklony a my nemáme prostor, kde by se mohli v bezpečí zklidnit. Přitom při záchvatech autistických dětí, které jsou často větší než my, jde někdy i o život. Nemáme kapacitu ani pro nové třídy, takže musíme odmítat rodiny z okolí. Je nám to moc líto, ale aktuálně prostě nemáme pro nové žáky místo.

Školu V Zápolí nyní čeká velká rekonstrukce. Proč je potřeba a co to přinese vašim žákům?

Bez zásadní rekonstrukce je naše škola ohrožená ve svém fungování. Dostali jsme se už na hranici toho, co tahle budova zvládne. Pokud by rekonstrukce neproběhla, museli bychom školu zavřít. A to by po třiceti letech jejího fungování byla velká škoda. Po rekonstrukci z ní ale bude pěkná a funkční budova vhodná pro děti s těžkými hendikepy. A co přinese našim dětem? Za zásadní věc považuju to, že se nám zvýší kapacita, takže budeme moci přijmout dvakrát víc dětí, než máme teď. Aktuálně jich naši školu navštěvuje 48, po rekonstrukci jich tady bude moci být kolem stovky. Potom chceme vytvořit speciální prostor pro práci s autistickými dětmi a předpřipravit prostředí pro autisty s agresivními sklony. A uvažujeme také o tom, že by se nám sem mohla vejít i praktická škola. V nové budově bude rovněž mateřská škola a přípravný stupeň základní školy, který oddělíme od ostatních tříd. Tím dáme rodičům předškolních dětí čas a prostor vyrovnat se s tím, že mají dítě s postižením. Byl by to takový jejich chráněný svět. No a pak taky ve zrekonstruované budově vznikne nová tělocvična. Ta nám aktuálně zoufale chybí, protože děti si uvnitř vlastně nemají moc kde hrát. Plánujeme i cvičnou kuchyňku, protože chceme naše žáky učit co největší samostatnosti – to je naše priorita. Aby se zkrátka po odchodu z naší školy dokázali o sebe co nejlépe postarat.

 

Jak se začal rodit projekt „nové a lepší“ speciální školy V Zápolí?

Nejprve jsem se sešli se všemi učiteli a bavili se o tom, jak chceme, aby škola vypadala, jak velké třídy potřebujeme apod. Promýšleli jsme to ze všech stran, jeli jsme se podívat i do jiných škol, hledali jsme inspiraci, kde se dalo. Potom vznikl náčrt školy, taková studie, kterou jsme s učiteli ještě připomínkovali. No a teď už připravujeme projekt, běží nám žádost o stavební povolení a začali jsme na rekonstrukci shánět peníze.

A jak se peníze na tak velký projekt shánějí?

Pro mě je to vlastně úplně nová zkušenost. Polovinu rekonstrukce nám zafinancuje náš zřizovatel, kterým je Diakonie Českobratrské církve evangelické, druhou polovinu musíme sehnat jinde. Jako speciální škola, která není součástí inkluzivního vzdělávání a navíc sídlí v bohatém regionu v Praze, máme smůlu v tom, že nedosáhneme na investiční dotace z Evropské unie. A tak těch zhruba 10 milionů, které nám chybí, musíme získat jinde. A tady začíná velké dobrodružství. Nejprve se vždycky obracíme na rodiny našich žáků, které oslovíme s prosbou o pomoc. Někteří nám přispějí, jiní informace o rekonstrukci šíří ve svém okolí. Oslovil jsem také firmy, které nás už v minulosti podpořily, a štěstí zkouším i u česko-vietnamské společnosti s tím, jestli pro nás nechtějí uspořádat sbírku. Naši školu totiž navštěvují 4 vietnamští žáci. No a začínáme jednat s Magistrátem hlavního města Prahy. Přispět na rekonstrukci naší školy ale může kdokoli. Na našich webových stránkách máme darovací formulář, přes který je možné poslat jakýkoli finanční příspěvek.

Jeden velký projekt už za sebou máte, a to novou školní zahradu.

A jsme na ni ohromně pyšní. Moc nám s ní pomohly rodiny našich dětí. Tatínek jednoho našeho žáka třeba přijel na zahradu s bagrem a zbavil ji všech betonových prvků, jiný nám zase daroval 50 000 korun. V podstatě každý rodič nám v rámci svých možností pomohl a toho si ohromně vážím. Postupně jsme dali dohromady potřebnou částku a vytvořili zahradu se spoustou zvukových hraček, se skluzavkami, trampolínou i různými prvky pro rozvíjení pohybových dovednosti. Nechybí ani spousta místa k odpočinku a hezký altánek. A hodně se taky povedl kus chodníku, kde můžou děti jezdit na kolech a koloběžkách – to je totiž baví nejvíc.

A je běžné, že se rodiče takto zapojují?

Ano, komunita rodičů našich dětí funguje skvěle. Vědí totiž, že co si neuděláme sami, to prostě nebudeme mít. Že to za nás nikdo neudělá. Jsme na jedné lodi a oni to naštěstí chápou a školu svých dětí podporují. Samozřejmě ale mají i obavy. Musíme totiž například vyřešit, kam v době rekonstrukce školy umístíme naše žáky. Zkusíme oslovit školy v sousedství, jestli by nám třeba jednu dvě třídy po cca šesti až osmi dětech nevzaly. Nebude to snadné, ale říkám si, že děláme dobré věci a že se nám to musí nějak vrátit. Víme, že nás na cestě za novou školou potká hodně překážek, věřím ale, že je překonáme a že to všechno prostě zvládneme.

Na rekonstrukci školy, kterou Milan řídí, přispívají také pravidelní dárci Diakonie. Staňte se jedním z nich.

O společenství dárců