Psalo se před sto lety: Štědrý večer

23. prosince 2019

Vybíráme opět ze Zpráv České Diakonie, občasníku, který vydávala přímá předchůdkyně naší Diakonie. Dnes nemůže chybět vánoční téma, našli jsme je ve vydání z roku 1912. Posuďte sami, zda Krabice od bot, největší sbírka dárků pro děti v Česku, kterou dnes Diakonie organizuje, nemá své kořeny už u našich někdejších kolegyň dávno před sto lety… 

Psalo se před sto lety: Štědrý večer
23. prosince 2019 - Psalo se před sto lety: Štědrý večer

"Maminko, to nebyl člověk, ne - to nebyl člověk, to byl anděl, ano, anděl to byl!" volala nemocná vdova, patříc brzy na stůl, brzo zase na malou tříletou dcerušku, jež tiskla k ňadrůrn pěkně ustrojenou panenku. Byla to asi osmatřicítiletá žena, vyhublé tváře a vpadlých očí, a bylo na ní viděti, že zhoubná tuberkulosa brzo dokoná svoji práci. Chvěla se nyní na celém těle.

Zatím co ji matka, asi osmdesátiletá stařena, uklidňovala, seskupily se ostatní tři děti kolem malé sestřičky. Ano i některé sousedky, uslyševše radostné výkřiky, přiběhly a zaslzely, dojaty jsouce radostí dítěte, jež nic nevidělo než tu svou obdrženou panenku a volalo: „Panenka, hezká panenka, to je moje panenka, moje...“

Mezi tím jala se vyndavati druhá, asi desítiletá dceruška z košíku různé věci: vánočku, jablíčka, ořechy, látku na sukni, obnošený kabát pro bratříčka atd. Kde se to vše vzalo?

Ještě odpoledne doléhala na nemocnou starost, co dá svým dětem k večeři a když se jí tázaly, budou-li míti také stromeček, jen odpověděla: „Pán Bůh má pro vás připraveno, - co, nevím, jen buďte hodny a čekejte.“

A Pán opravdu připravil. Sama netušila, jaké to bude překvapení i pro ni samu.

Na vyzváni jedné sestry diakonky poslala totiž babička do diakonie desítiletou vnučku a ta přinesla odtamtud všecky ty na pohled nepatrné, ale pro nuznou rodinu neocenitelné věci. Diakonky samy netušily, jak velikou radost způsobí se těmi maličkostmi, které pro chudé od různých dobrodinců obdržely. Malá dívenka nemohla se své panny ani nasytit, stále a stále obracela ji na všecky strany, hlučně projevujíc svoji radost.

Nejstarší synek odběhl na dvůr, přinesl odhozenou větev se stromu bohatých dětí, vetkl ji do hrnku s pískem a jal se se sestrou zdobiti tento pro ně vánoční stromek přinesenými věcmi. Poněvadž již byl večer, uvařila babička kávu a opatrně, aby se na všecky dostalo, rozdělila přinesenou vánočku. Děti upravily pěkně stůl a za nedlouho pustily se s velikou chutí do jídla. Pak rozsvítily svíčičky, zpívaly a radovaly se po celý večer, děkujíce Pánu za vše, co jim dnes připravil.

Když pak se uložily ku spánku - rozumí se, že malá R. se svou panenkou - tu chorá žena zase ku stařence volá: „Maminko, ano, to byl anděl, Pán Bůh nám jej poslal - já se stále ještě chvěji."

Ona nepoznala diakonku, která ji také již před vánocemi asi dvakrát navštívila a vypravovala jí o Spasiteli hříšníků, jehož krví drahou obmyti jsouce, smí se navrátiti do toho věčného domova v nebesích. Teprve když ji diakonka po vánocích zase navštívila, uvěřila, že to nebyl anděl, nýbrž člověk, který v této rodině vykonal andělské poslání.