Přečkali jsme spolu náročné časy

7. července 2020

Během koronavirové epidemie se oči všech upíraly zejména na pobytové služby pro seniory. Nebylo možné jednoduše přerušit jejich provoz, zaměstnanci nemohli přejít na „homeoffice“. Senioři přitom tvořili v době pandemie jednu z nejohroženějších skupin. Jak se s koronavirovou krizí vyrovnávaly seniorské domovy Diakonie?

Přečkali jsme spolu náročné časy
7. července 2020 - Přečkali jsme spolu náročné časy

24 hodin spolu

Doma měla Marie Jurošková nachystanou tašku a v té sbaleno jako na tábor. Osobní věci, telefon, polštář, deku, oblíbenou společenskou hru. V kteroukoliv denní i noční dobu byla připravena vyrazit. Ne však na tábor, ale ke klientům domova se zvláštním režimem Diakonie ve Valašském Meziříčí, jehož je vedoucím. Spolu s paní Marií bylo takto připraveno dalších devět lidí. Zdravotní sestry, pečovatelé, uklízečky. 

Diakonie ve Valašském Meziříčí mimo jiné pečuje o seniory, kteří se potýkají s nějakým stupněm demence či Alzheimerovy choroby. Odbornou pomoc potřebují 24 hodin denně. Přísná karanténa během koronavirové krize péči vystavila náročné zkoušce. Zmizely návštěvy, ubylo společných činností, jako je vaření, pečení či zpívání. Klienti se scházeli v menších skupinkách. „Samozřejmě, všichni jsme měli roušky,“ zdůrazňuje paní Marie. Nedostatkovou zdravotnickou pomůcku dodávali známí a přátelé Diakonie, kteří se do domácí výroby pustili s obdivuhodnou vervou.

Nepostradatelné uklízečky

Nároky na hygienu, i v normálních časech velmi přísné, byly v době celorepublikové karantény mnohonásobně vyšší. Paní Marie přitom zvlášť vyzdvihuje zapomínané hrdinky dnešních dnů – uklízečky. Těm přibylo práce snad nejvíc. Napadlo by vás třeba, že mnohokrát za den se musí pečlivě dezinfikovat i automat na kávu nebo čtečka na otisky prstů, sloužící personálu ke vstupu?

Všichni zároveň počítali s tím, že to nejhorší může teprve přijít, kdyby u kohokoliv z domova bylo diagnostikováno onemocnění koronavirem. V tu chvíli by se celé zařízení dostalo do karantény. Nikdo by nesměl dovnitř ani ven. Jak potom zajistit nutnou péči o seniory?

Od toho tu právě byli lidé, kteří měli doma sbalené tašky. Deset statečných, v čele s paní Marií, připravených kdykoliv na zavolání nastoupit na nepřetržitou krizovou čtrnáctidenní směnu. Všechno měli promyšlené. Kde budou spát, jak se budou stravovat, jak budou komunikovat s venkovním světem. A záda jim krylo dalších deset kolegyň, připravených je vystřídat. To kdyby karanténa překročila obvyklých čtrnáct dní.

I přes nejisté vyhlídky vládla v týmu dobrá nálada. Receptem na ni je podle vedoucí Marie Juroškové otevřenost. Zavedla proto pro personál společné posezení u kávy. To je příležitost, kdy si mohou všichni v uvolněnější atmosféře popovídat o svých obavách, ale taky se třeba společně zasmát. „Zažívali jsme atmosféru trochu jako na táboře,“ říká paní Marie. „A na táborech přece vznikají ta nejlepší přátelství.“

Ostrov Krabčice

V Diakonii Krabčice se rozhodli pro celkové uzavření místního domova odpočinku ve stáří. Preventivně, ve snaze maximálně ochránit klienty i personál. Začali 3. dubna s tím, že karanténa bude trvat minimálně měsíc. Pro 44 zaměstnanců to znamenalo měsíc odloučení od rodin i vlastních domácností. Se svými blízkými se vídali jen prostřednictvím videokonferencí nebo přes plot. „Když jsem chtěl vidět manželku a děti, přijely autem, ve kterém zůstaly. Já koukal z okna a povídali jsme si. Takhle jsme si společně jakoby dávali kafe,“ vzpomíná ředitel krabčického domova Aleš Gabrysz.

Personál měl zázemí ve stavebních buňkách, kde se i přespávalo. Nešlo samozřejmě jen o pečovatele, a dokonce ani výhradně o kmenové zaměstnance krabčického domova. Tým tří místních kuchařek například posílili dva kuchaři ze severomoravského Penzionu pod Lípou. Všichni společně perfektně zvládali celodenní stravování pro takřka 140 lidí. 

Ze sedmi zaměstnankyň, které měly v domově za běžného provozu na starosti úklid a prádelnu, zůstaly v dobrovolné karanténě čtyři. Rozsah úklidových prací, které musely denně zvládnout, je obrovský. Zamést a vytřít (někdy i dvakrát) plochu přibližně o rozsahu hokejového hřiště: 1800 metrů čtverečních. K tomu dvakrát denně vydezinfikovat všechny vypínače a kliky ve čtyřech budovách. Také denně vyprat 100 kilo prádla klientů i zaměstnanců. Slušný výkon. 

V Krabčicích

Dobrý konec v Sobotíně

Velká úleva zavládla na konci letošního dubna v Diakonii Sobotín. Předtím tam totiž došlo k tomu, z čeho měli všichni největší obavy: u dvou klientů a jednoho zaměstnance bylo na začátku měsíce diagnostikováno onemocnění koronavirem. Týkalo se to Domova se zvláštním režimem pro lidi s demencí nebo Alzheimerovou chorobou, kteří se neobejdou bez pozorné celodenní péče.

Zaměstnanec zůstal v domácí karanténě, oba klienti se přesunuli do zdravotnického zařízení. Všichni, kteří s nemocnými přišli do styku, však museli také do karantény – včetně Domova se zvláštním režimem. Celé jedno patro v Diakonii Sobotín se tak ocitlo v izolaci. S klienty i pracovníky, kteří museli po celou dobu dvoutýdenní karantény zajišťovat kontinuální péči a nemohli se vzdálit z vymezeného prostoru, kde museli i přespávat.

Šlo o velkou zkoušku. Ta naštěstí prokázala, že tým sobotínské Diakonie je i na takové zátěžové situace připraven. „S těmi, kteří se účastnili dobrovolné izolace na více než dva týdny, jsme fungovali jako jedna organizace. S jedním cílem. Aby bylo náležitě postaráno o ty, kteří naši pomoc potřebují. A současně také o ty, kteří o ně pečují. S vnímavostí, pozorností, projevy podpory,“ píše manažerka služeb Milena Koubková na sobotínských webových stránkách.

Řady pracovníků Diakonie přitom rozšířili i dvě studentky a student Střední zdravotnické školy v Šumperku. Na celý duben se stali plnohodnotnými posilami přímé péče Domova se zvláštním režimem. „Odvedli kus poctivé práce a už jsou prostě „naši“,“ vysekla jim sobotínská Diakonie poklonu na svém Facebooku.

Skupina statečných, kteří se dobrovolně rozhodli pečovat o klienty v karanténě, si po jejím konci užila doma několikadenního zaslouženého odpočinku. Oddechli si také všichni, kteří je po celou dobu podporovali – kolegové, rodiny, dobrovolníci.

Nemoc se dále nešířila a všichni tři původně nakažení jsou dnes už zase zdrávi. Sobotínská Diakonie si tak z celého náročného období odnáší důležitou zkušenost. „Ponechme si tento zážitek dlouho v sobě i pro „běžné“ situace, kterými ve středisku žijeme. I pro ty těžké, které dost možná zase někdy přijdou. Protože vzájemně se potřebujeme každý den. Jedině tak pak můžeme naplňovat smysl naší práce – pomáhat na cestě životem těm, kteří k této cestě potřebují podporu druhých. Tedy, radujme se a fungujme spolu,“ uzavírá Milena Koubková.

Ukončení karantény

Autor textu: Adam Šůra