Pomáháme i za hranicemi

17. července 2020

K rozhovoru jsme se sešli v době, kdy média popisovala bouřlivé dění na turecko-řecké hranici, kterou se snažily překročit davy migrantů. Turecko je prý dokonce k odchodu ze své země nutilo násilím. Pro Erika Siegla a Kristinu Ambrožovou jde o žhavé téma. Kristina stojí v čele diakonického Střediska humanitární a rozvojové spolupráce, Erik vede její zahraniční sekci. Oba působí ve středisku teprve rok respektive rok a tři čtvrtě a diakonická práce zaměřená na pomoc potřebným v zahraničí je naplňuje.

Pomáháme i za hranicemi
17. července 2020 - Pomáháme i za hranicemi

Co se to na turecko-řecké hranici vlastně děje?

Erik Siegl (ES): V Turecku žijí asi 4 miliony uprchlíků a migrantů. Z toho je většina Syřanů, kteří utekli před krvavým konfliktem ve své vlasti, a Turecko jim poskytlo dočasný azyl. To například znamená, že mají bezplatný přístup ke službám, jako je školství nebo zdravotnictví. Ostatním migrantům ze zemí, jako je Irák, Afganistán či Pákistán ale Turecko takové zabezpečení neposkytuje a ani se k tomu nechystá. Logicky se snaží dostat dál do Evropy, kde naději na získání azylu mají.

Ze zpráv z médií to ale působí, že turecké bezpečnostní složky ty lidi ze své země přímo vyhání.

ES: Plošně to tak asi nejde říct, to by jich bylo na hranicích mnohem více. Ale Turecko je dle všeho nyní používá jako určitou formu nátlaku. S Evropskou unií má uzavřenou dohodu, že zamezí nelegálním přechodům ze svého území a Evropa se bude podílet finančně na podpoře syrských uprchlíků v zemi, a dokonce je i v menším počtu přesidlovat. Cílem dohody z roku 2016 bylo zastavit masovou migraci do zemí EU z tohoto směru, a to se víceméně povedlo. Turci ale tvrdí, že Evropané svou část dohody neplní. Turecko je země velmi pohostinná a přátelská, nicméně ekonomická situace se tam v posledních dvou letech zhoršuje, a tím se vyostřily i postoje vůči tamním migrantům a syrským uprchlíkům. Turecká vláda má teď asi potřebu svým občanům předvést, že umí věci rázně řešit a že dovede přitlačit Evropu ke zdi.

Diakonie se snaží uprchlíkům pomáhat v zemích dále na východ – v Libanonu a Jordánsku. Jak se to daří?

Kristina Ambrožová (KA): Díky podpoře české vlády pomáháme lidem, kteří se v těch zemích ocitli v průběhu syrské války a žijí tam dlouhodobě. I osm, devět let. Konkrétně je to v Jordánsku v uprchlickém táboře Zátarí a nově také ve městě Zarká, kde jsme loňským rokem zřídili komunitní centrum. Dále pracujeme v Libanonu v chudinské čtvrti Bejrútu, kde spolu žijí chudí Libanonci a syrští uprchlíci. Působíme též v údolí Biká, což je hned za syrskými hranicemi. Myslím si, že ta práce se daří v tom smyslu, že poskytujeme účinnou pomoc. Celkově by samozřejmě mohla být mnohem větší, ale na víc nám zatím nestačí prostředky.

Vy přímo v místě nepomáháte, pomoc spíše organizujete. Co konkrétně vaše práce obnáší?

ES: V místech máme své partnerské organizace, což mohou být třeba nevládní organizace, komunitní centra či farnosti. Dalším naším partnerem je Světový luteránský svaz, velká mezinárodní humanitární organizace. Pracovníci, kteří působí v týmech přímo v místě, formulují požadavky, co je v daném období nejvíce potřeba. Ty týmy jsou z velké části tvořeny domácími lidmi nebo i přímo lidmi z řad uprchlíků. Takže mají o situaci a potřebách nejlepší přehled. My v Praze pak napíšeme grantovou žádost, která většinou směřuje na české ministerstvo zahraničí, a staráme se o veškerou administrativu a kontrolu s tím spojenou. Aby to ale vše v praxi fungovalo, musíme se vzájemně dobře znát a důvěřovat si. Do zemí, kam česká vládní pomoc naším prostřednictvím míří, minimálně dvakrát ročně jezdíme na takzvané monitorovací návštěvy, což nám postupem doby dává větší kompetenci a porozumění. A samozřejmě se snažíme i vysvětlovat smysl zahraniční pomoci u nás v Česku.

Jak to vysvětlujete? Obvyklá námitka zní: Proč pomáhat v zahraničí, když doma máme dost svých nevyřešených problémů?

KA: Je to vlastně věc rozhodnutí a Diakonie se tak rozhodla už před lety. Naše středisko vznikalo s tou myšlenkou, že nastal čas podívat se za naše hranice, kouknout se na to, jak se tam lidem žije. Když absolvujete cestu třeba do Libanonu, zjistíte, že i ti nejchudší lidé u nás si žijí mnohonásobně lépe než drtivá většina syrských uprchlíků tam. Proto má smysl pomáhat i v zahraničí.

 

Proč jste se rozhodli pro práci v Diakonii? Co vás k tomu motivovalo?

ES: Diakonii jsem před svým nástupem moc neznal, ale zaujala mě pracovní náplň vedoucího zahraniční sekce. A líbila se mi také věcnost, s jakou Diakonie svou zahraniční pomoc prezentuje. Žádné zveličování nebo ploché „píár“. Po roce se mi tento první dojem potvrdil: panuje tu střízlivý a pravdivý přístup k práci. To mi velmi vyhovuje.

KA: Já stála před těžkým rozhodováním, jestli odejít do soukromého sektoru, nebo jestli se mám v neziskové sféře pokusit o vyšší pozici, než na jakých jsem se tam dosud pohybovala. Diakonie nabízela místo ředitelky střediska. Rozhodla jsem se pro něj i proto, že jsem vyrostla v Českobratrské církvi evangelické a mám k ní osobní vztah. S ročním odstupem můžu říct, že jsem se rozhodla dobře. Ta práce má smysl.

IMG_7947

Co vás při práci v Diakonii povzbuzuje? Z čeho čerpáte energii?

ES: Z malých úspěchů. Je to třeba školka v uprchlickém táboře Zátarí, kterou jsme společně se světovým Lutheránským svazem založili a provozujeme díky postní sbírce farních sborů Českobratrské církve evangelické. V letošním roce usilujeme o podobný projekt v Libanonu, jde o školku v chudinské čtvrti města Bejrút. Také mě motivuje pracovní prostředí, které je v Diakonii přátelské.

Začínající kolegyně nebo kolega váš žádá o radu, na které tři věci si má dát při práci největší pozor. Co mu poradíte?

ES: Nemít přehnaná očekávání toho, co lze naší prací dosáhnout nebo změnit. Bez realismu a střízlivosti se nutně dostaví zklamání či dokonce vyhoření.

Kde vy berete pro svou práci inspiraci, co vás posouvá dál?

ES: Potkávám mnoho zajímavých osobností. Třeba faráře v Libanonu, který vedle toho, že vede svoji farnost, je také současně krizový manažer a dokáže věci velmi dobře organizovat. Takoví lidé jsou inspirující. Také lidé, které podporujeme, dokážou žít někdy ve velmi těžkých podmínkách, prát se s nimi a stále mít pozitivní přístup k okolí a věcem kolem.  

KA: Já bych určitě zmínila kolegy v našem středisku. Podporujeme se navzájem. Také cítím silnou podporu z celé Diakonie.

Co se vám z vaší praxe vrylo do paměti? Jaký zážitek patří k těm nezapomenutelným?

KA: Neměla jsem žádné zkušenosti se zeměmi, kam naše pomoc míří. Hned na začátku mého působení v Diakonii jsem přitom dostala možnost absolvovat dvě zahraniční cesty, jednu do Etiopie a jednu do Libanonu. Hlavně cesta do Etiopie byla zážitkem, který mě připravil na všechny další cesty: žádná veřejná doprava, internetové připojení, osobní doprava plná aut, motorek a kol často naprosto kolabuje. I v hotelu v hlavním městě, který působí velmi honosně, vypínají během dne proud. A když vyrazíte mimo hlavní město, ocitnete se v ještě mnohem prostších podmínkách. Vyškolilo mě to. Lépe chápu, jak se žije lidem v zemi, kde neznají komfort, který my považujeme za naprosto samozřejmý.

 

Středisko humanitární a rozvojové spolupráce vzniklo v roce 2011. Jako jediné středisko Diakonie se věnuje humanitární a rozvojové práci v zahraničí. Převzalo také koordinaci pomoci při povodních v ČR, které se Diakonie věnovala od roku 1997.

 

Kristina Ambrožová

Je ředitelkou Střediska humanitární a rozvojové spolupráce. Před tím pracovala v nevládní organizaci YMCA v České republice na pozici zahraničního sekretáře.

kristina ambržová

 

Erik Siegl

Jako diplomat působil v Německu a Turecku. Je autorem knihy „Vzdorující demokracie“ o současném Turecku. Ve středisku vede zahraniční sekci.

erik siegel