Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat

9. května 2018

Pavel Mička se nezastaví. Během našeho krátkého rozhovoru převezme zásilku ručníků, vyřídí opravu mixéru a odbaví několik telefonátů. O technický provoz diakonického Hospice Citadela ve Valašském Meziříčí se stará od roku 2003. Vede pracovníky údržby, prádelny, kuchyně a recepce. A pochvaluje si, jaký má dobrý tým.

Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat
9. května 2018 - Co je hospic, už není dnes třeba vysvětlovat

Před nástupem do hospice jste působil ve vojenském opravárenském podniku. Jak Vás napadlo přihlásit se na místo v hospici?

Práce mě netěšila, často jsem postrádal její smysl. V hospici jsem se byl podívat, ještě když se stavěl. Myšlenka péče o nevyléčitelně nemocné a umírající mě oslovila. Tak jsem se přihlásil do konkurzu na správce.

Začátky hospice byly ovšem docela dobrodružné…

To ano. Často jsme byli ve finanční tísni, a pokud jsme oslovovali dárce, pod termínem hospic si nic nepředstavili. Domnívali se, že jde o ubytovací zařízení. Nebo jiná věc - v zimě, tuším, že na přelomu let 2005, 2006 napadlo takové množství sněhu, že to v okolí bortilo střechy. Naše střecha je spádová a středem vede odtokový kanál. S tehdejším ředitelem Mílou Běťákem jsme museli vzít lopaty, vylézt nahoru a odhazovat. Pak nám pomáhali i horolezci. Budova to ale zvládla a my taky.

Vy sám jste si asi musel mnohé naučit. Máte vlastně na starosti nemocnici, protože hospic funguje v režimu zdravotnického zařízení.

Jsem vyškolený v oboru elektro, stavěl jsem rodinný dům, takže na ledasco jsem byl připraven. Ale je pravda, že zdravotnictví, to byla pro mě úplná neznámá. Nevěděl jsem, co je to kanyla, co vyžaduje ve zdravotnickém zařízení hygiena… Rychle jsem si doplňoval vzdělání. Mnoho mi poradili spolupracovníci, něco jsem okoukal jinde a samozřejmě jsem studoval literaturu. Dnes všechno potřebné zvládám.

S odstupem asi dovedete říct, jaké vlastnosti člověk při správcování hospice nejvíc potřebuje…

Hlavně všeobecný technický přehled. Potom odpovědnost a vstřícnost. Ta je důležitá. Když vás někdo z personálu upozorní na nějaký technický problém, tak si z toho nesmí odnést pocit, že jste to hodil za hlavu. Je potřeba mít neustále na paměti, že správcování je podpora ostatním, aby mohli dělat tu hlavní práci.

Začínající kolega Vás žádá o radu, jaké tři věci si má především hlídat. Co mu poradíte?

Vybrat si kolektiv lidí, kteří umí, kteří znají a kteří jsou zároveň pohodoví, nekonfliktní. Dále – všechno si zapisovat. Spoléhat na paměť se nevyplatí. Člověk si řekne: „Na to nezapomenu“ a druhý den se diví: „Jak jsem na to mohl zapomenout?“ A nakonec – stanovit si priority. Úkolů je spousta a je třeba vědět, co je neodkladné a co počká. U mě je na prvním místě klient a bezpečnost. Když je na pokoji například rozbitá zásuvka, musí se to opravit hned.

Co Vám pomáhá se ve práci zlepšovat?

Každá závada. Vždy z toho vzejde poučení, jak dané věci předejít nebo ji příště řešit rychleji. Také je mi oporou můj tým. Všichni jsou opravdu dobří. Bez nich by se ta práce dělat nedala.

Co byste na své práci měnil?

To, co všichni – omezil bych papírování. To je neštěstí naší republiky. Často je úplně zbytečné.

Který moment z Vaší praxe se vám obzvlášť vryl do paměti?

Ochota a obětavost personálu. Hlavně v počátcích všichni pracovali nad rámec svých povinností, přitom za velmi nízké platy. Pečovatelky prováděly úklid i výzdobu, když přišla chřipková epidemie a lidé z personálu byli nemocní, vždy se to nějak zvládlo. Velmi mě též těší, že dnes už lidem není potřeba vysvětlovat, co je hospic. Už to vešlo v obecnou známost, mnozí nás podporují.

Jak se prostředí hospice promítlo do Vašeho prožívání a myšlení? Jsme přeci jenom v domě, kde umírají lidé…

Potkávat plačící lidi, kterým zrovna někdo odešel na věčnost, také patří k mé práci. Má to však i pozitivní, radostnou stránku. Většina lidí vyjadřuje vděk za to, že jejich blízký mohl být právě v našem hospici a bylo o něj dobře postaráno. Těší mě, že jako podpora sestrám a pečovatelkám na tom mám podíl. Cítím, že je to správně a dělám to rád.

Ptal se Adam Šůra

 

Kořeny vzniku Hospice Citadela sahají až do roku 1994, kdy ve středisku Domácí péče Diakonie ČCE vznikla myšlenka na vybudování zařízení, kde by bylo možné zajišťovat komplexní péči o nevyléčitelně nemocné klienty. V roce 2003 zahájil hospic zkušební provoz, v roce 2004 provoz řádný. Hospic vedle paliativní péče poskytuje několik typů pobytových sociálních služeb zahrnující odlehčovací služby, sociálně zdravotní lůžka a domov se zvláštním režimem.