Byli jsme připravení a zároveň úžasně neinformovaní

Letos oslavíme třicet let od obnovení práce Diakonie. Komunistický režim její práci na dlouhou dobu zakázal. Přesto roku 1989 nevznikala na zelené louce. Více v rozhovoru se Zdeňkem Bártou, který byl při tom.

Byli jsme připravení a zároveň úžasně neinformovaní
Byli jsme připravení a zároveň úžasně neinformovaní

Co jste před rokem 1989 věděl o Diakonii?
Vnímal jsem, že Diakonie je velká sociální organizace v tehdejším Západním Německu, největší tamní poskytovatel sociálních služeb. A říkal jsem si, jak se ti Němci mají. V Česku komunista Diakonii zakázal a věřící zahnal do kostelíčků, aby z církve udělal spolek pánbíčkářů. Do velké míry se mu to povedlo. Tiše jsem Němcům záviděl. Když totiž církev nedělá sociální službu, neplní jedno ze svých základních poslání.

Jak jste získávali o práci Diakonie zprávy?
V církvi jsem patřil do skupiny lidí, která se orientovala na lidská práva. Proto jsem také podepsal Chartu 77. Součástí lidských práv jsou i práva sociální, to se nedá oddělit. A ani v téhle oblasti nepostupoval komunistický režim dobře. Zvlášť se to týkalo lidí s různými typy handicapů. Byli nahnáni do ústavů, vyloučeni ze společnosti. Neexistovaly bezbariérové budovy. Neexistovala náhradní rodinná péče. Věděli jsme, že se to musí změnit. Byli jsme v kontaktu se západními teology, faráři, někdy i pracovníky Diakonie
a o těchto věcech jsme s nimi mluvili. Přijížděli k nám neoficiálně, často jako turisté. Ke konci osmdesátých let už veřejnou debatu o nutnosti změn v sociální práci připouštěl i komunistický režim.

Možná i díky tomu vznikla Diakonie už před 17. listopadem 1989.
Léta společných debat a úvah se zúročila. Byli jsme připraveni. Když začalo být zjevné, že režim už nemá sílu a vůli likvidovat nezávislé iniciativy, pustili jsme se do organizační práce. První větší přípravná schůzka pro založení Diakonie se uskutečnila v Praze při smíchovském evangelickém sboru. Shodli jsme se, že Diakonii bude zřizovat církev, ale že sloužit bude všem, ne jenom lidem z církve. Také jsme se shodli, že působení Diakonie nebude ve stylu něco za něco – my ti pomůžeme, ty na oplátku začneš chodit do kostela. Dnes to zní samozřejmě, ale tehdy to tak samozřejmé nebylo. Muselo se k tomu společným přemýšlením dospět.

IMG_8605 - kopieVy jste tehdy byl evangelickým farářem?
Už zase ano, ale dlouho jsem farářovat nesměl kvůli podpisu Charty 77. Tím jsem se stal pro režim nepřítelem. Odebrali mi takzvaný souhlas k výkonu farářské služby. Rok jsem byl bez práce, všichni se mě báli jako disidenta zaměstnat. Pak jsem pracoval jako odečítač vodoměrů. Nebyl jsem ale pronásledovaný tak moc jako někteří jiní mí kolegové. Chránili mě evangelíci z Chotiněvsi, kde jsem působil. Šlo o ukrajinské Čechy, kteří naši zemi osvobozovali od nacistů spolu s Rudou armádou. Pak zůstali. Byli křesťané, ale také vojáci, bojovníci proti fašismu, v tehdejším režimu něco jako vyšší kasta. Vytvořili kolem mě jakýsi ochranný kruh. Estébáci si na mě tolik netroufli. Když se poměry začaly uvolňovat, dostal jsem státní souhlas zpět. Od 1. ledna 1987 jsem se vrátil na kazatelnu. Poděkoval jsem státním úřadům, že se tak děje přesně deset let od zakládajícího prohlášení Charty 77. Takže druhý den jsem byl zase na výslechu a estébáci na mě vrčeli, že takto tedy ne…

Po revoluci v roce 1989 jste se hned začal věnovat Diakonii?
Takový byl plán. V roce 1990 se ale konaly první svobodné volby a panovala velká obava, že je zase ovládnou komunisté. Bylo potřeba, aby za demokratické síly kandidovaly známé osobnosti. Já známý byl, vedl jsem sametovou revoluci na Litoměřicku. Tak jsem se stal do dalších voleb v roce 1992 poslancem. Zároveň s tím jsme v Litoměřicích rekonstruovali dům, který patřil místním evangelíkům, a kde jsme plánovali práci Diakonie zahájit. Rekonstrukce stála pět milionů, což byly tehdy obrovské peníze. Z velké části jsme je získali od švýcarské církevní nadace HEKS, část kryla půjčka od Jeronýmovy jednoty, nadace českých evangelíků. V roce 1992 jsem přešel jako farář z Chotiněvsi do Litoměřic a zahájili jsme činnost Diakonie.

Jak jste zjišťovali, kdo mají být vaši klienti a co potřebují?
Byli jsme zapálení, odhodlaní, ale zároveň úžasně neinformovaní, vlastně úplně blbí. Vybudovali jsme prostory, zvolili paní ředitelku a paní přes finance, byly to první dvě zaměstnankyně… a šli jsme na městský úřad, na sociální odbor se zeptat, komu bychom tedy jako mohli pomáhat. Tam se hluboce zamysleli, že prý nejlepší by byl klub pro vozíčkáře. Obeslali jsme všechny vozíčkáře z litoměřického okresu. Nikdo nereagoval. Logicky – scházet se v Litoměřicích bylo asi to poslední, po čem vozíčkáři toužili. Což nám nakonec taky došlo. Začali jsme tedy pracovat jako krizová prevence. Za komunistů platilo, že o člověka v nouzi se stát vždy postaral: poslal ho do ústavu nebo do kriminálu. Tohle přestalo platit a najednou se začali objevovat bezprizorní lidé na ulici. Pomáhali jsme jim. Postupný vývoj a život sám nakonec určil, že hlavní skupinou klientů litoměřické Diakonie jsou lidé s mentálním handicapem. Máme i azylový dům pro matky s dětmi. A chráněné dílny, kde pracují lidé spíše s tělesným handicapem.

Od koho jste se v začátcích Diakonie učili?
Samozřejmě jsme jezdili na západ do různých zařízení církevních i necírkevních a sbírali zkušenosti. Já osobně jsem se nejvíc poučil v tom, že musíme o naší práci umět mluvit, hledat příležitosti, jak ji propagovat. Váže se k tomu konkrétní historka. V roce 1997 Českou republiku zasáhly poprvé velké povodně, jaké tu desítky let nebyly. Jako sociální organizace se Diakonie zapojila do povodňové pomoci spíše symbolicky. Naše církev ovšem vyhlásila sbírku. Vybral se milion korun. Proto jsme předali všechny peníze organizaci Adra, známé a při povodních hodně aktivní humanitárce.

Jak to souvisí s propagací Diakonie?
O tom nás poučil tehdejší šéf holandské nadace Wilde Ganzen (Divoké husy), když jsme untitled-51ho navštívili. Mimo jiné jsme mu o našem postupu při povodních vyprávěli. Chtěli jsme se pochlubit, jak jsme šikovní. Jeho reakce nás dost překvapila. Neuvěřitelně se nazlobil, doslova na nás křičel. Co jsme to prý udělali? Prošvihli jsme jedinečnou šanci! Povodňovou pomocí se naše Diakonie mohla zviditelnit jako nikdy před tím! Jak je možné, že nám tohle nedochází?

V Holandsku jste tedy dostali vynadáno.
A znělo nám to úplně děsivě, jako naprosto nepřípustný způsob uvažování. Ale časem jsme museli uznat, že na tom něco je. Aby člověk získával pro svou práci podporu, musí o sobě dát vědět. Jak jinak se o vás svět dozví? Pamětlivi ponaučení z Holandska jsme už při dalších povodních v roce 2002 pomáhali výrazně. Litoměřická Diakonie působila v nedalekém Terezíně. Dostali jsme se do blízkého kontaktu
i s Katastrophenhilfe, humanitární součástí německé Diakonie. Při protipovodňových sbírkách v Německu vybrali více, než potřebovali. 40 milionů věnovali nám. Za to jsme v Terezíně opravili domy a rozšířili služby naší Diakonie.

Jak Diakonie v začátcích rostla? Jako předseda tehdejšího představenstva celé Diakonie jste to mohl sledovat docela podrobně.
Největší radost byla z toho, že jsme začali včas a přes obrovskou nezkušenost měli základní věci rozmyšleny. Díky tomu jsme se v nových podmínkách po revoluci rychle etablovali. Stát s námi počítal. Zásluhou prvního ředitele Diakonie Karla Schwarze se vždy podařilo získat příspěvky na činnost a Diakonie poměrně rychle rostla. Jistou bolestí bylo – zejména pro nás lidi z církve – že naše snaha o diakonii narážela v samotné církvi. Brali jsme jako jasnou věc, že církev má dělat diakonii. A překvapilo nás, že tak jasné to pro všechny není. Setkávali jsme se nedůvěrou, která pro nás byla nepochopitelná. Podcenili skutečnost, že Diakonie byla ve srovnání s církví úplně jinde, co se týče financí. Církev byla opravdu chudá, šetřila se každá koruna. Naproti tomu v Diakonii se točily milionové částky. To asi vzbuzovalo určitou žárlivost. Odbourávat ji trvalo dlouho.

Podařilo se to?
Je dnes myslím jasnější, že Diakonie církvi nekonkuruje. Naopak. Když jsem přišel na začátku devadesátých let do Litoměřic, místní evangelický sbor byl maličký. Tvořilo ho patnáct lidí a stále se zmenšoval. Dnes je nás okolo čtyřiceti, ledacos se ve sboru děje, máme tu děti, sbor ožil. Město se dozvědělo, že existuje nějaká skupina lidí, která si říká Českobratrská církev evangelická. Díky Diakonii je církev sdělnější. Lidé, i takzvaně nevěřící, lépe chápou, o co církvi jde.

I přes ty velké částky, které Diakonií procházely, platí, že v Diakonii člověk zrovna nezbohatne. Diakonická práce je zároveň náročná. Co u ní podle Vás lidi drží?
Lidé, kteří pracují v Diakonii, prostě rádi pomáhají druhým lidem. A vnímají, že se pohybují
v prostředí určitých hodnot, které jsou jim blízké. Má to větší vliv, než různé překážky, na které při práci narážíme.

www.diakonieltm.cz 

Ptal se Adam Šůra