S Janem Soběslavským o tom, co Diakonii čeká v nejbližších třech letech

Poslední strategický plán byl orientovaný hodně prakticky, třeba na zlepšení personalistiky v Diakonii. Teď se v něm ale objevují témata vyloženě filozofická. Jak se v něm ocitla? 

Praktická témata samozřejmě neopouštíme. Shodli jsme se například, že se musíme naučit lépe pečovat o budovy, které Diakonie vlastní. Někde to zvládají skvěle, někde to ovšem pokulhává. A pak bych chtěl zdůraznit, že ani minulý strategický plán, který už jsme naplnili, nebyl zaměřený jenom ryze prakticky. Vždyť jeho součástí byly diakonické hodnoty. Pro připomenutí, jde o milosrdenství, fortelnost, společenství a naději. Cílem bylo, aby se s nimi doslova všichni pracovníci Diakonie seznámili, což se povedlo. Protože jsou diakonické hodnoty formulovány záměrně nekonvenčně, vedou k otázkám. Zjednodušeně řečeno už víme, že máme k druhým přistupovat s milosrdenstvím. A začínáme se ptát, no jo, ale co vlastně to milosrdenství znamená? V následujícím období chceme toto tázání podpořit a zarámovat diskusí o jedné otázce, která podle mě stojí nad tím a ve které se všechno další tázání spojuje.

Ta otázka zní?   

Kdo je člověk? Já vím, že na rozdíl třeba od vyrovnaného rozpočtu se to jeví jako strašně abstraktní téma, ale veškerá práce Diakonie podle mého k němu směřuje. V Diakonii pomáhají lidé lidem. A je potřeba vyjasňovat představu o tom, kdo komu vlastně pomáhá a k čemu. 

Neměla by mít Diakonie takové otázky dávno zodpovězené?

Tak by se také dalo uvažovat, ale je to po mém soudu trochu zavádějící způsob uvažování. Osobně jsem přesvědčený o tom, že otázku, kdo je člověk, si lidstvo musí stále znovu vyjasňovat. Nelze dojít k definitivní odpovědi, abychom si mohli říct – už víme, můžeme jít dál. Vždyť jak nám pohled na to, kdo je vlastně člověk, mění třeba jenom pokrok ve vědě. Převedu to na konkrétní příklad. Diakonie provozuje domovy pro seniory. Říkáme lidem, pojďte k nám, pomůžeme Vám, abyste důstojně a krásně prožili závěr svého života. Co to ale znamená? Znamená to stoprocentní servis, úzkostlivou čistotu a kalorickou stravu vypočítanou přesně podle lidského genomu? Nebo je důležitější cítit se jako doma, k čemuž patří i trocha nepořádku a improvizace? To je jenom malá ukázka z toho, o čem máme vést rozhovor. Myslím, že bude dost napínavý, protože se týká nejhlubších témat na poli filosofie, biologie, teologie, psychologie. Jde v něm o to, že pomoc člověku má i rozměr, na který se zapomíná. Řekněme rozměr duchovně-spirituální. 

Zapomínalo se na něj i v Diakonii? To by bylo zvláštní, když se jedná o organizaci zřizovanou církví. U její obnovy před třiceti lety stála řada farářek a farářů.

Myslím, že vyloženě nezapomínalo. Ale musel uzrát čas, aby o něm bylo možné vést soustředěný rozhovor.

Jak to?   

Nevím, jak to bylo dříve, ale když jsem do Diakonie v roce 2000 přišel, pozoroval jsem jistou rozpačitost kolem tohoto tématu. Asi to bylo dáno tím, že Diakonii tvořily skupiny s různým přístupem ke spiritualitě a těžko hledaly společnou řeč. Na jednu stranu lidé s velmi silně prožívanou osobní zbožností. Na druhé straně faráři, kterým se říká liberální, ale v zásadě se těžko dají nacpat do nějaké škatulky. Pak lidé z jiných církví, než je ta naše Českobratrská evangelická. Pak také manažeři – a patřili mezi ně i evangelíci – kterým téma spirituality asociovalo zbožné tlachání, na které byli alergičtí. Nakonec též lidé, kteří stojí úplně mimo jakékoliv církve, často s malým ponětím o křesťanství. Ono to asi chtělo nějaký čas, aby se všechny tyto skupiny navzájem poznaly, zvykly si na sebe a obrousily se tak nejostřejší hroty. Také bylo potřeba odvést nějakou práci. Zformulovat diakonické hodnoty a uvést je ve známost. Shodnout se na rámcové představě o tom, jak by měla moderní duchovně-spirituální péče vypadat – že má například respektovat člověka takového, jaký je, nic mu nevnucovat. S ohledem na všechny možné skupiny v Diakonii duchovně-spirituální péče stále představuje těžké téma. Myslím si ale, že už jsme dnes v takové formě, že nás nezavalí. Ošetřili jsme to i po personální stránce: máme první dvě kaplanky, Radku Včelnou a Julianu Hamari. Jejich úkolem je zavést v Diakonii kaplanskou službu. Za tři roky chceme mít kaplanů sedm.

Co bude jejich hlavním úkolem? 

Diakonie pomáhá lidem, kteří jsou v nějaké nouzi. Buď z důvodu stáří, kdy člověka opouští jeho tělesná schránka, na pomoci je čím dál víc závislý a naléhavě přemýšlí o tom, co se děje s jeho důstojností. Nebo pracujeme s lidmi s postižením, kteří jsou z nejrůznějších důvodů stigmatizovaní. Našimi klienty jsou i lidé, kteří v životě něco zpackali a dostali se na blbou cestu. Ve všech těchto případech se jaksi naléhavěji zpřítomňuje otázka po smyslu lidského života a jde obzvlášť na dřeň. A právě v takových situacích mají naši kaplani nabízet podporu. Do té jsou zahrnuti nejen samotní klienti, ale i jejich rodinní příslušníci a také zaměstnanci Diakonie. 

To jsou tedy kaplani. Počítá se ještě s někým dalším?

Naší ambicí je vymezit tři nejdůležitější oblasti pomoci lidem a nalézt pro ně v Diakonii experty, schopné o nich promlouvat ve veřejném prostoru, aby zkušenosti Diakonie zřetelně obohacovaly veřejnou debatu. Pravděpodobně se zaměříme hlavně na témata seniorů, lidí se zdravotním handicapem a lidí na okraji společnosti.

Bude to teď možná trochu nenáležité, ale pojďme uzavřít něčím hodně přízemním. Na začátku rozhovoru jste zmiňoval, že součástí nového strategického plánu je větší pozornost, která se má věnovat péči o budovy. Proč?

Když dnes přijdu do paneláku, kde jsem vyrůstal, tak ten dům má nové opláštění, nový výtah, většina bytů má nová jádra. Jedná se o skoro komplet nový dům. Je to logické, protože když se do nemovitosti za desetiletí nedá ani kačka, tak má pořád pěknou hodnotu, ale jen toho pozemku, který zabírá. No a Diakonie vlastní také budovy – ne všechny, ale některé ano – na které skoro třicet let nikdo pořádně nešáhl. To má myslím Diakonie společné s církví: najde se v ní větší množství lidí, pro které je dimenze majetku jaksi nedůležitá. Přitom my zveme lidi, aby u nás žili. Když už tu sebedůvěru máme, musí mít i místa, kam zveme, nějakou úroveň. Nejde o zlaté kliky na dveřích, ale aby u nás lidem bylo hezky, jako doma.