S Danielem Hellerem o kaplanské službě v Diakonii

Image
Daniel Heller
Kaplani pracují v Diakonii už dlouho, ale neoficiálně a často i dobrovolnicky. To se má změnit. Do tří let chce mít Diakonie nejméně sedm kaplanů ve svém zaměstnaneckém stavu. O tom, co všechno takhle práce obnáší, jsme mluvili s Danielem Hellerem z Diakonie Valašské Meziříčí.
16/10/2022

V Diakonii působíte dlouhodobě. Jak k tomu došlo, že jste se stal kaplanem?

Práci v Diakonii jsem dostal za úkol od místního evangelického sboru, který si mě zvolil za faráře. Šlo o kontinuitu. Můj předchůdce se totiž v Diakonii angažoval, středisko ve Valašském Meziříčí s manželkou spoluzakládali. 

Jak konkrétně jste začínal?

Setkáními se seniory jednou měsíčně, občasnými rozhovory se zaměstnanci, duchovním slovem na celostřediskových poradách, které se také konaly jednou za měsíc. To už je ale dávná minulost, protože mnohé se změnilo. Přibyly nové služby. Po spojení s hospicem je středisko velký kolos a jsme tam také čtyři kaplani. Dělíme si práci. Já se střídám s kolegyní Lenkou Freitingerovou v denním stacionáři pro seniory a ve službách pro lidi s mentálním postižením.

Co může duchovní nabídnout lidem s mentálním handicapem? 

I lidé s mentálním handicapem mají spirituální potřeby. To říkám na základě dlouholeté zkušenosti práce s nimi. Mým úkolem je o těch potřebách přiměřeným způsobem komunikovat. 

Image
Daniel Heller v hospicu
Image
Daniel Heller v hospicu

Jak to probíhá?

U lidí s lehčím typem postižení někdy velmi napřímo. Třeba zazní otázka, jestli je peklo, nebo není a kdo se do něj dostane. Nebo se někdo táže, jestli ho má Bůh rád a jestli má rád i jiné klienty, kteří se třeba chovají nějak nevhodně. My bychom se takhle neptali, považujeme to za nevhodné. Přitom si podobné otázky v sobě neseme. Lidé s mentálním postižením se je nebojí vyslovit, pokud jim to jejich handicap umožňuje. A ptají se mě, co si o tom myslím. 

A ti, kteří se vyslovit nemohou?

Mnozí mají rádi vyprávění příběhů, třeba s promítáním fotopříběhu. Většinou mají též rádi rituály spojené s písničkou, někdy i modlitbou, protože třeba dříve prošli nějakými církevními zařízeními, kde o ně pečovaly řeholní sestřičky a chodily s nimi do kostela. Někdy je však na nás, abychom vycítili, co jim vyhovuje nebo po čem asi touží. Někteří klienti, když přijdou do kostela, začnou se kývat a smát. Je zřejmé, že je jim tam dobře. Nevíme proč a oni nám na to asi nikdy neodpoví, ale vidíme, že tam zřejmě nějaký spirituální svět, kterému nerozumíme, bude.

Jak probíhá práce se seniory?

Ve stacionáři pro seniory se snažím dělat programy, které jsou na pomezí kultury a náboženství. Vracíme se také často do minulosti, protože pro seniory je důležitá reminiscenční terapie, vzpomínání, které navazuje na jejich vlastní zážitky. Vyprávíme si o tom, co bylo zvykem v jejich rodišti, v jejich generaci a v době jejich mládí i později. Většinou to vyústí v hodnotové povídání: o solidaritě, o manželství a rodině, o partnerství a přátelství apod. Do stacionáře přichází senioři, kteří ještě žijí u svých rodin. Takže často probíráme témata mezigeneračních vztahů. Nebo si povídáme i o tom, co se děje ve světě. Oni nabídnou svůj pohled, já zas svůj.

Například?

Třeba když celou republiku ovládl strach z uprchlíků pocházejících z islámských zemí. Já se velmi varuju toho, abych probíral nějaká stranicko-politická témata, ale nabídl jsem našim seniorům pohled z Německa. Máme družbu s některými německými luterskými sbory (farnostmi) v Bavorsku. Vyprávěli nám o tom, jak tam integrují velký počet uprchlíků. Tuhle zkušenost jsem mohl předat a rozptýlit nějaké přehnané obavy. Ale nepředstavujte si to jako nějaké intelektuální diskuse. Většinou začneme písničkou, nebo si promítneme pěkný obraz a na to navazujeme rozhovorem.

O jaké obrazy či písně se jedná?

Obrazy klidně moderní, ale málokdy abstraktní. Cítím, že pomáhá, když jsou tam nějaké postavy a mezi nimi nějaký vztah. A píseň? Nejvíc lidová. Mezi seniory se už objevují lidé, kteří mají své mládí spojené s Beatles, za deset let to třeba budou U2, nevím. Lidové písničky ale vedou. Nejen kvůli hudbě. Zpívá se v nich o nešťastné lásce, o tom, co se v životě povedlo nebo nepovedlo. To jsou témata, která nás zajímají. 

Čtete také se seniory Bibli?

Při příležitostech křesťanských svátků – něco si k té četbě řekneme. Ale myslím, že cílem není nahrazovat návštěvu kostela. 

Je práce kaplana ekumenická?

Ano,  pracuje přece s lidmi z různých církví i s těmi, kteří se k žádné církvi nehlásí. Kaplan si nesmí přihřívat svou církevní polívčičku. Spiritualitu lidí, se kterými pracuje, musí respektovat a navazovat na ni, pokud možno jí i rozumět. Proto by také měl mít teologické vzdělání, i když není farář.

A jaká by měla být jeho pozice v Diakonii? Jednu dobu jste byl členem dozorčí rady Diakonie Valašské Meziříčí. Dnes to nepovažujete za dobrý nápad.

Protože roli kaplana, jak ji na základě své zkušenosti chápu, vidím spíš v rozhovoru, v naslouchání, v duchovním doprovázení. Když však máte v Diakonii zároveň vlivnou funkci, očekávají od vás lidé, zejména zaměstnanci, se kterými mluvíte, že budete hájit jejich zájmy. To nedělá dobrotu. Váhám i v tom, jak moc výraznou zpětnou vazbu má kaplan dávat vedení. Minulá paní ředitelka střediska o to stála a myslím, že to bylo i užitečné. Ale kaplan nemá být mediátor, odborník na krizovou komunikaci a už vůbec ne aktivista. Já můžu mít svůj silný názor na to, co se ve středisku děje, a jestli nějaká rozhodnutí byla dobrá či špatná, ale mám si ho nechat pro sebe. Protože kdybych zasahoval do řešení provozních problémů, nebo se dokonce stavěl na jednu stranu v nějakém sporu, bránilo by to otevřenému rozhovoru. Ale ještě k té pozici v Diakonii: přijde mi dobré, že jsme jako kaplani u uvádění nových zaměstnanců do práce ve středisku, když se připravují na Den Diakonie, kdy skládají slib související s hodnotami Diakonie. Máme možnost s každým hovořit a navázat kontakt. Uvažovali jsme i o tom, že kdyby na to kaplan měl čas, mohl by s novým zaměstnancem projít seznamovací „kolečko“ se službami ve středisku, a přitom by mohla mezi nimi vzklíčit důvěra.

A jak vidíte svou kaplanskou budoucnost?

Spolu s dalšími teď procházím kurzem, který má být v budoucnu podmínkou kaplanství v Diakonii. Dílem se učíme nové věci. Měli jsme teď třeba obsáhlou přednášku o tom, jak fungují sociální služby. Pro mě osobně byla velmi užitečná. Bylo to hodně výborně předaných informací. Částečně se kurz i na základě našich znalostí a zkušeností ještě upravuje, aby byl co nejlépe zacílený. Většina z nás účastníků totiž už dlouhodobější kaplanskou zkušenost má. Já osobně bych rád v kaplanské práci v Diakonii pokračoval.

Image
Daniel Heller

O Danielovi Hellerovi

Daniel Heller (1976) vystudoval evangelickou teologii. Než přišel do Valašského Meziříčí, působil jako duchovní v Pržně a také na Ukrajině, konkrétně v obcích Bohemka a Veselynovka obydlených českými krajany. Dlouhodobě se podílí na vedení táborů v Bělči nad Orlicí určených pro děti s postižením, jejich rodiny a dobrovolníky. Kaplanem v Diakonii Valašské Meziříčí je dvanáct let.

Dar klientům Diakonie