Pod jednou střechou - nová škola v Hrabůvce
Miloš Svoboda poznal, co obnáší pečovat sám o syna s těžkým hendikepem. Davídka, který vyrůstal v dětském domově, si s manželkou vzali do pěstounské péče, když mu bylo dva a půl roku. Chlapec se projevoval jako chytré a veselé dítě a u Svobodových se hned cítil jako doma. Nedlouho po jeho třetích narozeninách ale přišel tragický zlom. Davídek nešťastnou náhodou spadl do bazénu. Topil se skoro deset minut. Lékařům se ho sice podařilo zachránit, nedostatek kyslíku ale chlapcův mozek hluboce poškodil. Davídek se probudil do takzvaného vigilního kómatu, kdy člověk sice bdí, nevládne však ani tělem, ani myslí, a ve všem je odkázán na pomoc druhých. Svobodovi o něj pečovali všemi silami, příchod těžce postiženého dítěte do rodiny však vydrží jen málo partnerství. Stalo se to i Svobodovým. S chlapcem zůstal jen Miloš.
Od rána do večera taxikář
Z počátku nebylo jisté, zda je poškození Davídkova mozku nevratné. Miloš Svoboda proto spolu s intenzivní celodenní péčí o syna nastudoval a vyzkoušel mnoho rehabilitačních i léčebných postupů, včetně těch zahraničních. Po několika letech vytrvalého úsilí se smířil s tím, že chlapcův stav se může zlepšit jen v drobnostech, ne celkově. Nabral ale obrovské množství zkušeností včetně té základní, kterou má každý rodič těžce postiženého dítěte: stává se z něj pečující taxikář na celodenní úvazek. Neustále své dítě někam převáží - ráno do školy, pak na rehabilitace, do poraden, k lékařům. Specializované vyšetření v Praze znamená pro Ostraváky dohromady osm hodin na cestě plus dvě hodiny v čekárně. Rodič přitom musí dítě krmit, převlékat, přenášet a myslet na desítky různorodých detailů, které se při péči o postiženého nesmí podcenit.
„Lidé udělají pro svoje dítě vše možné, aby mu pomohli, což je úžasné,“ říká Miloš Svoboda. Neustálé přejíždění od jedné služby k druhé je podle něj ale obrovsky zatěžující. Na další členy rodiny, vlastní práci, na sebe má pečující člověk čas jen pozdě večer nebo nad ránem, kdy má spíš spát či relaxovat. Řešení přitom v teorii není zas tak složité: sdružit všechny potřebné služby na jednom místě, a tím rodinám ušetřit čas i starosti.
Miloš Svoboda se to rozhodl uskutečnit v praxi a stál u zrodu několika rehabilitačních center. Opíral se přitom o manažerské zkušenosti, které dříve nabral při vedení úspěšného rodinného podniku. Nejblíže ideálu mít vše potřebné „pod jednou střechou“ se teď blíží nově vzniklé Centrum Arcada v Ostravě-Hrabůvce. Vedle poradenství a špičkových rehabilitačních služeb pro neurologická onemocnění je totiž jeho součástí i speciální škola. Zřizuje ji Speciální škola Diakonie v Ostravě.
Hodně fyzického cvičení
Úkolem speciálních škol je vzdělávat. Pokud ale jejich žáci mají těžká, často fyzická i mentální postižení zároveň, musí být součástí výuky i různá intenzivní rehabilitační cvičení a terapie. Aby se děti posouvaly, naučily se komunikovat s okolím, někdy třeba i trochu číst a psát, potřebují i hodně fyzického cvičení, které je jim upraveno na míru.
O to se na všech pobočkách ostravské speciální školy snaží maximálně. Jak ale říká ředitelka Irena Johanka Savková, potřeby dětí nejsou z vlastních sil schopni pokrýt, i když se škola snaží jít nad rámec svých povinností. Má například smlouvu s externím fyzioterapeutem, který dvakrát či třikrát do týdne navštíví některou z tříd. Pro sedmdesát žáků, kteří ostravskou školu dohromady navštěvují, je to ale pochopitelně málo. Vážou se k tomu též typicky české komplikace spojené s administrativou a financováním. Podle našich zákonů fyzioterapie spadá pod zdravotnictví, má se tedy poskytovat ve zdravotnických zařízeních, ne ve školách. Speciální škola tudíž svého fyzioterapeuta nemůže zaplatit z prostředků, které dostává od ministerstva školství. Peníze tak musí shánět jinde. „Znamená to neustále psát nějaké zvláštní projekty, které taky nemusí vyjít,“ dodává k tomu ředitelka Savková.
Ihned proto kývla na nabídku Miloše Svobody, když se ukázalo, že v Centru Arcada bude dost místa i pro školní třídy. Ostatně vzniklo v budovách bývalé sídlištní základky. V jednom areálu tak probíhá výuka, intenzivní rehabilitace, poradenství. Na konzultace sem přijíždějí i specialisté ze vzdálených nemocnic. Zaměstnanci Arcady také rodičům poradí, které nadace jim pomůžou financovat náročnou péči.
Prostor pro budoucí rozvoj
V Hrabůvce našla ostravská škola Diakonie velmi pěkné prostory. Zatím je ale vše na začátku. V třídách už probíhá výuka, mají však holé stěny a chybí jim útulnost. Přece jen se nalézají v bývalé sídlištní základní škole, s jejímž rozvojem už se nepočítalo. Hodně investic i práce si také vyžádá plánované dobudování muzikoterapeutické a rehabilitační místnosti. Třídám též chybí dostatek speciálních židlí a lavic vhodně upravených pro žáky s těžkým postižením. Ivana Sobková, která pobočku v Hrabůvce vede, se ale budoucnosti nebojí. Před deseti lety zakládala pobočku ostravské školy v Porubě a deset let stála v jejím čele. Těší se, že teď může svoje zkušenosti uplatnit na novém místě. „Máme tu hodně místa a rozlehlou zahradu. To je velké plus pro budoucí rozvoj školy,“ říká.
O škole
Ostravská škola Diakonie, plným názvem Mateřská škola, základní škola speciální a praktická škola Diakonie ČCE Ostrava má své kořeny v roce 1994. Od roku 2005 se začala rozrůstat o odloučená pracoviště. V současnosti tak působí ve Vítkovicích, Hlučíně, Porubě a nejnověji v Hrabůvce. Důvodem růstu je dostupnost – aby byla škola blíž rodinám, které ji potřebují. Dohromady školu navštěvuje přibližně sedmdesát žáků s těžkým postižením či autismem.
