SLOVO NA TÝDEN: májové

1. května 2017

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1 Kor 2,9)

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.

 

Je pondělní  ráno, první máj, i tenhle ranní máj je lásky čas, Boží zve nás ku lásce hlas… Tak nějak mi přijdou na mysl slova básníka Máchy, když přicházejí první májové dny. A s nimi přichází i téma lásky, jež hraje důležitou roli i v oblasti, kvůli které se tu dneska scházíme. I kvůli ní, kvůli lásce, žijeme svůj život víry. Možná řeknete, že je to láska jiná, než ta, co ji v podání Karla Hynka pěje slavík růži. Možná, ale obě tyhle lásky spolu souvisí, možná mají stejný základ, v důvěrném vztahu, který dokáže překonat nějaké ty trny, překážky a chyby.

Z Boží lásky lze žít i jindy, než v májovém čase, kdy nám to připomíná Karel Hynek. Boží láska je tu vždycky (i když třešně nekvetou) a je připravena pozvat do našeho života věci nevídané a neslýchané. Je připravena stát se nám oporou a povzbuzením. Vzpruhou, záštitou i potěšením. Nikam se necpe, nikam nefutruje. Stojí vedle nás jako věrný partner, se kterým můžeme počítat. Přeje si, abychom s ní počítali. Přeje si, abychom spolu s ní mohli proměnit náš život, spolu s ní do našeho života přivádět věci nevídané, neslýchané.