ROZHOVOR S ŘEDITELEM: Ze života na zámku do života v Praze

ROZHOVOR S ŘEDITELEM: Ze života na zámku do života v Praze
22. 4. 2014

S novým ředitelem Diakonie Petrem Haškou jsme hovořili o příštích časech Diakonie, spolupráci s církví, budoucích úkolech a o tom, že i cesta do slepé uličky může vést k novému vykročení. Přečtěte si rozhovor s mužem, jenž stanul v čele Diakonie ČCE.

 

Diakonie má nového ředitele. Od 1. dubna 2014 se jím stal Petr Haška (48). Rodák z Ostravy, původní profesí zootechnik, působí v Diakonii už více než 20 let. Jeho profesní život je spjat se seniorským domovem, jež sídlí v památkově chráněných prostorách barokního zámku v Myslibořicích. Začínal tu jako vedoucí hospodářství, později zástupce ředitele. Od roku 2001 pak sám středisko vedl. V letech 2011-2014 byl členem dozorčí rady Diakonie, v posledním období působil také v roli manažera pro etické řízení Diakonie. Petr Haška je absolventem ekumenických studií na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Je ženatý a s manželkou Libuší mají šest dětí.

Ve své pozici Petr Haška vystřídal Davida Šourka, který vedl Diakonii od roku 2008 do konce roku 2013. Nový ředitel bude do svého úřadu slavnostně uveden při zahajovacích bohoslužbách letošního synodu ČCE.

TISKOVÁ ZPRÁVA ZDE...

 

 

Petře, na místo ředitele celé Diakonie přicházíš z pozice dlouholetého ředitele velkého diakonického střediska. Jak tato předchozí zkušenost ovlivňuje tvou novou roli? Nebo si trochu připadáš jako na jiné lodi?

Řídit velké středisko je podobné jako řídit velkou organizaci. Je to manažerská práce spočívající v úzké spolupráci s podřízenými, úkolování, delegování práce. Tak jsem to měl ve středisku a myslím, že to bude podobné. Co však je rozdílné, na ústředí Diakonie je spousta věcí, které neznám do detailu. V Myslibořicích jsem se stal ředitelem po desetileté práci, během níž jsem středisko dobře poznal a viděl do toho zblízka. Do Prahy přijíždím jako člen dozorčí rady jednou za měsíc a to je málo na to, abys poznal pořádně fungování organizace. Takže se ještě rozkoukávám.

Přicházíš po šestiletém mandátu předchozího ředitele Davida Šourka, který Diakonii významně posunul. Co považuješ za jeho úspěch, na co z jeho éry chceš navázat?

David posunul Diakonii k větší profesionalitě, vyšší prestiži. Z toho mám velkou radost. A samozřejmě platí, že pořád je co zlepšovat. Některé věci byly dobře nastartovány, ale jsou zatím nedokončené nebo trochu ustrnuly. Na to bych rád navazoval. Nepovažuji se za nějakého velkého revolucionáře, který by chtěl rozvracet. Naopak. V mnohých rozjetých věcech bych rád spolu s dalšími členy týmu správní rady pokračoval.

Které to jsou?

Velmi aktuální je otázka způsobu řízení Diakonie a vůbec jejího členění. Má-li být Diakonie jednou velkou organizací řízenou centrálně ředitelstvím, tak opakovaně říkám, že není možno ve dvou lidech řídit třicet středisek a devět škol. Pak musíme buď přijmout kompromis, že to nebude řízení, ale spíš správa a koordinace, nebo vymyslet způsob řízení, ale za jiných podmínek. To je věc, která nás čeká. Možná je to výzva, možná jdeme do slepé uličky. Ale věřím tomu, že i cesta do slepé uličky je konstruktivní. Pokud zjistíš, že jsi narazil na zeď, je dobré umět se otočit a vydat se na novou cestu.

Máš tedy na mysli slučování středisek, vytváření větších regionálních celků?

Ano. Některá střediska jsou opravdu maličká, s několika zaměstnanci, jiná jich mají třeba sto. To je velký nepoměr. U těch nejmenších bude třeba zvážit vhodné sloučení, jinak si to neumím představit. U těch středně velkých a větších jsou někteří přesvědčeni, že ani tady není jiné cesty než slučování, jiní jsou opatrnější a vidí ve svých střediscích to zlato, které by sloučením ztratilo punc. Je kolem toho teď velká a důležitá diskuse, jež proběhla na shromáždění Diakonie a bude pokračovat i na synodu.

Měla by Diakonie do budoucna nějak výrazněji expandovat? Zakládat nová střediska, rozšiřovat své služby?

Zůstat na daném stavu nějakou chvíli může být dobré, ale časem se začne vytrácet efektivita, produktivita, lidi se zaměří do sebe, nedívají se kolem. Takže výhledově bych určitě byl pro rozšiřování, s využitím toho, co nám možná velmi brzo nabídne církev a sbory. Ty budou samy z ekonomických důvodů potřebovat spolupráci s Diakonií. Ale je to také o motivaci obou stran. Diakonie nemůže jít někam jenom s nadšeným odhodláním, že „my vám to teď pomůžeme dělat“. Ochota zapojit se do nových věcí musí pramenit také z lidí v tom kterém sboru. V republice existují také malé neziskovky, které by dost možná uvítaly silného partnera, jenž by je vzal pod křídlo. I tady je prostor pro další rozvoj.

Zmínil jsi vztah Diakonie a církve a budoucí otázky využití majetků či lidského potenciálu. Jak do toho vstupuje otázka státního vyrovnání s církvemi? Má Diakonie šanci dosáhnout na prostředky, které do církve „přitečou“?

Já jsem moc rád, že jsme jako správní rada Diakonie našli cestu otevřené komunikace se synodní radou a dozorčí radou Diakonie. Nedávno jsme měli schůzku se synodní radou. Byl to příjemný rozhovor, naše uvažování je velmi blízké a podobné. Jedna z úsměvných otázek byla, co by Diakonie s těmi penězi dělala. Odpověděli jsme v nadsázce, že bychom si bez problémů poradili, i kdyby nám dali všechno. Pokud tedy Diakonie něco dostane, tak ty prostředky budou určeny pro nějakou rozvojovou aktivitu, pro investici, aby se třeba Diakonie dostala tam, kde vůbec není a má být. Čekají nás další dlouhé diskuse. Jsme teprve na začátku.

Máš nějakou oblíbenou biblickou postavu, příběh nebo třeba osobnost z církevních dějin, která tě v práci motivuje, inspiruje?

Určitě by se něco našlo, ale myslím teď spíš na osobnost své babičky, která ovdověla ve svých pětapadesáti letech a rozhodla se dělat křesťanskou službu. Chodila do nemocnic, do domácností lidí opuštěných, slabých a nemocných. To byla první inspirace. Druhá byla moje maminka, která mě přivedla do nedělní školy a do mládeže.

Chystá se teď u Hašků velké stěhování ze života na zámku do života v Praze?

Život na zámku je tak trochu idylka, život v Praze bude asi jinačího stylu. Už proto se nechci do Prahy stěhovat natrvalo. Denní dojíždění z Myslibořic do Prahy je ovšem nereálné, takže v Praze budu přes týden a bydlet budeme nadále v Myslibořicích.

Takže se svou početnou rodinou se nadále budeš scházet na zámku.

Zatím na zámku, ale i to je dočasné, protože je to služební byt ředitele střediska. To víš, zámek mi zatím nepatří... (smích)

Ptal se Pavel Hanych

 

 

Nezkrácenou verzi rozhovoru najdete v dubnovém čísle evangelického měsíčníku Český bratr.

Děkujeme našim partnerům a dárcům

 

 

                   INBORN

                                                                    

                  

                                                                                                       

                                                                                              

                

    

NAZEV WEBU