Vítejte na Západě!

Vítejte na Západě!
6. 3. 2012

Přečtěte si rozhovor, jehož hostem byl Petr Neumann, ředitel střediska Diakonie Západní Čechy, které nedávno vzniklo sloučením všech tří západočeských středisek: Plzně, Rokycan a Merklína. V záplavě nové administrativy si Petr na nedostatek práce rozhodně stěžovat nemůže, přesto ochotně poskytl čas ve své rokycanské pracovně u kávy k povídání. Téma bylo nasnadě: Co znamená tento zásadní krok nejen pro Diakonii v západních Čechách, ale pro Diakonii vůbec?

 

Petře, oficiální název nového střediska je Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy. Zkráceně se vžil název Diakonie Západ. Je v tom názvu kromě geografického motivu třeba i nějaká inspirace Západem?

Myslíš třeba Divokým západem (smích)? Asi ne, název tak nějak vyplynul během doby, kdy jsme sloučení plánovali.

Myslel jsem spíš inspiraci třeba západním světem. Možná to zní lákavěji než třeba „Svaz Diakonie východ“. Ale jak vůbec vznikla myšlenka takové fúze, spojení západočeských diakonických středisek?

Ten nápad vznikl v rámci našich „anarchistických“ schůzek s Romanem Hajšmanem, ředitelem plzeňského střediska. Plzeňské středisko bylo zaměřené na sociální péči pro lidi se zdravotním postižením a to rokycanské zase spíš na služby sociální prevence. Z tohoto schématu trochu trčela služba plzeňského krizového centra Archa. A tak tu byl nápad, že bychom si my rokycanští to centrum vzali pod sebe. Různě jsme se dohadovali a nakonec jsme si řekli, že je vlastně hloupost takhle handlovat mezi sebou. Že by ideální bylo, kdybychom to celé dali dohromady. Shledali jsme, že jsme si v mnohém vzájemně inspirací. Roman v Plzni z pohledu managementu, my v Rokycanech zase z toho pohledu kvality sociálních služeb, směrnic a podobně. Takže jsme si řekli, že když některé věci budeme sdílet, ušetříme si práci a ulehčí nám to situaci.

Takže ta myšlenka už roste dlouho. Navíc z toho, co říkáš, vzešel ten nápad evidentně zezdola, od vás ze středisek. Není to nějaký „befehl“ ústředí, jak by možná viděl škarohlíd.

Šlo to naprosto od nás a našli jsme se v tom. Naše středisko už dříve mělo ambici překročit hranice rokycanského okresu a bylo celkem jasné, že první na ráně je město Plzeň, hlavně ve službách pro rodiny. A stejně tak bylo jasné, že se to bude tlouct, co se týče názvů: proč Diakonie Rokycany má poskytovat služby v Plzni, když už tam je Diakonie Plzeň. Tak začaly vznikat logické otazníky, tedy to, co bylo nakonec jedním z hlavních motivů pro fúzi, totiž srozumitelnost pro veřejnost.

Takže původní názvy středisek podle sídel už neodpovídaly a ztrácely význam.

Ano, třeba rokycanské středisko funguje od Rokycan po Domažlice, od Stříbra po Sušici, plzeňské středisko je také rozprostřené po kraji, jednu terénní službu mají třeba zase v Rokycanech. Merklínské středisko ani zdaleka nefunguje jen v Merklíně, působí v Sušici, v Klatovech, Soběkurech i třeba v Plzni. Už z tohoto pohledu není pro veřejnost srozumitelné, proč by se měla střediska jmenovat podle měst, z nichž z dřívějších dob pochází.

Jak se k rozhovoru o spojení dostalo středisko v Merklíně?

To už byla zakázka ústředí. Když už se máte spojovat, tak se spojte i s Merklínem. Ale je fakt, že jsme téhle myšlence přišli velice rychle na chuť. Ona má logiku. Celé to pak postupně krystalizovalo. Proto se už nedá mluvit o tom, že je to patent Romana Hajšmana a Petra Neumanna. Skutečně jsme využívali synergického potenciálu všech lidí, kteří nad tím přemýšleli a posouvali tu myšlenku dál. Inspiraci jsme přijímali nejen od ústředí a merklínské kolegyně Štěpánky Nozarové, ale třeba i od našich zahraničních partnerů v německém Rummelsbergu. Takže ta inspirace Západem přece jen asi nějaká bude.

Diakonie Západ je taková první vlaštovka v procesu logického spojování středisek. Diakonie si další postup tímto směrem vytyčila i ve svém strategickém plánu pro nejbližší léta.

Myslím, že to je dobrým trendem. Že by to mělo nastat nejen tady na západě Čech, ale i jinde.

Máš konkrétní představu?

Představu mám, dokonce už jsem o tom mluvil s řediteli některých středisek. Doufám, že to v nich nazraje, tak jako to nazrálo v nás, že přijdou na to, že je to opravdu dobré. Nebudu říkat kde, protože bych předjímal a třeba bych tím mohl někomu ublížit. Ale naznačím: jsou místa na mapě naší země, kde je poměrně velká koncentrace středisek na poměrně malé ploše. Myslím, že to je skutečně veliká výzva, abychom se nad tím zamysleli. Protože asi nemá význam, aby existovala třeba malá střediska vedle sebe, kde je v každém sotva pár zaměstnanců.

Jaké ještě další motivy vedly ke vzniku Diakonie Západ?

Vycházím z pohledu malého střediska, z praxe nízkoprahového centra v Rokycanech, což bývalo malé zařízení o čtyřech zaměstnancích. Vyškolili jsme třeba nějaké mladé pracovnice, stálo to určité peníze, investice, podporu vzdělávání – a teď v přirozeném běhu života otěhotněly a přišli jsme o ně. To znamenalo shánět nového člověka a zase celé znovu. Uvědomili jsme si, že přicházíme o velmi kvalitní lidi. Pak jsme se rozšířili o občanskou poradnu a Centrum podpory rodiny a hle, některé kolegyně se po mateřské uplatnily právě tady. Ale co když se odstěhují? A už jsme u Diakonie Západ. Jedna pracovnice z Rokycan se přestěhovala do Přeštic, manžel tam pracuje ve středisku Radost v Merklíně, ona sama možná po mateřské také znovu zakotví v Diakonii. Takže jeden velký motiv byl, že nepřijdeme o lidi. V tom je obrovský potenciál kariérního postupu, růstu, změn.

Také je to spojení výhodné v otázkách rozvoje. Každá služba může nějakou třeba malou částkou přispět na určitý fond, ze kterého můžeme čerpat prostředky na rozvoj – potenciál pro růst, investice – to by vůbec nepřipadalo v úvahu ve středisku velikosti někdejších Rokycan.

Další věc: jako Diakonie Západ máme nějakou vyjednávací sílu, už nejsme malá organizace. A na krajském úřadě nás najednou vnímají jinak. Je to skoro úsměvné to pozorovat.

Jak vás vnímají?

Najednou jsou takoví vstřícnější, ochotnější (smích).

Když budu počítat: tři střediska, to jsou tři ředitelé. Teď je jedno středisko a tedy jeden ředitel, Petr Neumann. Co je a co bude s Romanem Hajšmanem a Štěpánkou Nozarovou?

Roman Hajšman zaujal místo manažera úseku technicko-ekonomického, vztahů s veřejností a lidských zdrojů. Stručně řečeno – manažera provozu. Petr Neumann je částí úvazku ředitelem Diakonie Západ a částí úvazku manažerem služeb sociální péče. Štěpánka Nozarová z Merklína se na vlastní žádost ujala koordinace některých služeb z úseku sociální péče. Je tedy na postu, který je přece jen blíž té přímé péči.

Jak vnímají fúzi partnerské sbory jednotlivých středisek? Dochází k nějakým změnám ve spolupráci s církví?

Změny právě probíhají. Stávajícími partnery byly sbor v Rokycanech, sbor v Merklíně a Korandův sbor v Plzni. Od roku 2012 začínáme vytvářet partnerství nejen s těmito sbory, ale také se sbory dalšími. Příští týden mám jednání s Karlem Šimrem, farářem v Chrástu a předsedou seniorátního diakonického odboru. Budeme mít další setkání se sbory. Mluví se o připojení Západního sboru v Plzni, Stříbra, Domažlic. A samozřejmě také se západočeským seniorátem, který má být hlavním parterem. V tuto chvíli dojednáváme, co od sebe navzájem očekáváme. Pro mě osobně je spojení s církví naprosto klíčové. Ono se v určitou chvíli diskutovalo o tom, jestli a jak lze vůbec propojit laickou diakonii, která je dejme tomu praktikována ve sborech, a tu institucionální, kterou reprezentuje Diakonie ČCE. Jako kdyby mezi námi byla jakási nevyplněná díra. Po mnoha letech v Diakonii už mi konečně došlo, zvláště díky jedné stáži ve Finsku, že je prostor, jak to naplnit - něčím, co se vymyká těm kategoriím „laický“ nebo „profi“.

Můžeš to trochu přiblížit nebo rozvést?

Myslím si, že zajímavé jsou už jakési principy, na kterých funguje Diakonie nejen tady u nás, ale vůbec třeba v Evropě.

Základní cíl Diakonie je hájit zájmy a práva lidí, kteří se hájit neumí nebo mají přístup k právu omezený. Hájí dostupnost služeb u těch lidí, kde je tato dostupnost snížená. A najdi mi v tom, co je profi a co je laické. Další věc: Diakonie je výzvou pro byznys. Ne všechno se vejde do modelu svobodného trhu, jaký třeba zastává prezident Klaus. Jsou některé věci, které jsou nad tím – nazvěme je třeba morálkou nebo etikou. To volný trh nevyřeší, protože se mnohdy chová dost neeticky. A za třetí: Diakonie může a dokonce by měla být v opozici konzumnímu chování. Jde nám i o jiné hodnoty než jenom spotřeba.

No, a když si to tak posadíš vedle sebe, tak Diakonie je prostor s těmito hodnotami, s těmito zásadami. A pak už je vlastně jedno, jestli se dělá laicky nebo profesionálně. Lidé ze sborů se mohou připojit: ano, hlásím se k této myšlence. Nejen, že chodím v neděli na bohoslužby, ale myšlenka Diakonie je mi blízká, protože Diakonie je projev mé víry. Totéž se zase z druhé strany týká pracovníků Diakonie. Jde o víc než o zaměstnání. My jako Diakonie zastáváme tyto principy a byli bychom rádi, kdyby se k tomu připojili i necírkevní zaměstnanci. To uplatnění je tady mnohem širší.

A co třeba stinné stránky toho sloučení? Jsou nějaká rizika?

Určitá rizika jsme samozřejmě vnímali ještě předtím, než jsme do toho šli. Třeba to, že lidé, kteří u nás pracují, možná začnou brát Diakonii jako velkou firmu, kde už tolik nevnímají sami sebe, a pokud, tak spíš jako nějakou součástku. Ale možná právě zmíněné principy, o nichž jsem mluvil, mohou riziko tohoto typu minimalizovat. Další obavou bylo, jestli naplníme dobře organizační strukturu a posty, jestli pro některá místa najdeme vhodné lidi. Ale myslím, že tak jak to teď je nastaveno, je nejlepší možný stav.

Co tě jako ředitele čeká v nejbližší době? Jak se tvá práce změní?

Ještě nám chybí pár drobností v registraci služeb, dále řešíme smlouvy s bankami, komunikujeme s dodavateli energií a služeb. Taky s donátory, aby akceptovali změnu. Nová telefonní čísla, e-maily, nové názvy, loga a podobně. Do konce února snad bude za námi tahle přechodová fáze a přejdeme na nějaký standardní režim. Jinak se učíme se používat novou organizační strukturu, dobře nastavit systémy řízení, kontroling a monitoring ve službách, abychom věděli, že je kvalita poskytovaných služeb všude stejná. To ladění si vyžádá ještě aspoň rok. Nejpalčivější věci jsme vyřešili a to, co sneslo odkladu, je úkolem letošního roku.

Pak jsou ještě dvě výzvy. První je rozvoj náhradní rodinné péče, kde nás oslovil kraj v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pak bychom rádi rozšířili sociální podnikání. Obecně prospěšná společnost „Možnosti tu jsou“ obdržela maximální výši veřejné podpory, takže potřebujeme založit další o.p.s. a rádi bychom otevřeli nové provozy, kde budou zaměstnaní lidé se zdravotním postižením.

Jak to vypadá v praxi?

Člověk se zdravotním postižením je nejdříve zaměstnán u nás v tréninku – učí se být zaměstnancem. Poté v transitu je už zaměstnancem konkrétní firmy na konkrétním místě, ale ještě je doprovázen naším pracovníkem. Naše obecně prospěšná společnost má v tomto zaměstnávání 80% úspěšnost. To znamená, že 80% lidí, kteří se dostanou do tohoto programu, opravdu najdou práci. To je hodně.

Na co se teď nejvíc těšíš?

Na co se těším? No, my jsme si s Romanem Hajšmanem říkali, že když s Diakonií Západ přežijeme první čtvrt rok, tak to půjdeme pořádně oslavit (smích).

Ptal se Pavel Hanych

Rozhovor vyšel v časopisu Český Bratr  2/2012

Děkujeme našim partnerům a dárcům

 

 

                   INBORN

                                                                    

                  

                                                                                                       

                                                                                              

                

    

NAZEV WEBU